Článek
Když to jde, jezdím autem. Když to nejde, preferuji vlak. Ale čas od času prostě musím sednout do autobusu. Podle mě jde o nejhorší způsob veřejné dopravy. V rámci MHD to ještě jde, ale klasické linkové autobusy, to je peklo. Na zastávkách žádné informační tabule; člověk neví, kdy pojede, nebo jestli pojede. Jízdenky se kupují jen u řidiče a zpoždění jsou na denním pořádku. A do toho všeho lidé, kteří o slušném vychování patrně ještě neslyšeli.
Jednu jízdenku a kartou, prosím
Jedním takovým autobusem jsem se bohužel musel vydat. Přijel s pětiminutovým zpožděním, to ještě šlo. Zastavil, otevřel dveře a já nastoupil. Pozdravil jsem a podíval se směrem k řidiči, který seděl ve své kukani a něco mačkal na mobilu. „Jednu jízdenku a platba kartou,“ řekl jsem. A nic, stále něco ladil na svém telefonu. Tak jsem tam stál, nevěděl, co se bude dít, a v jednu chvíli jsem se rozhodl udělat krok směrem do vozu, že si prostě sednu.
Tu zbystřil a začal na mě zvyšovat hlas, co že si to dovoluji. Znovu jsem zopakoval svůj požadavek jízdenky a platby. Něco namačkal na displeji, já čekal, až se rozsvítí terminál – a nic. „Peníze!“ zakřičel na mě. „Čekám, až se rozsvítí terminál,“ odpovídám. A vyslechl jsem si spršku nadávek, proč jsem kartu nehlásil předem… jako bych to neudělal dvakrát, že.
Dělejte, co máte
To pro mě byla poslední kapka; jdu do protiútoku. Možná kdybyste dělal, co máte, nebyl na mobilu, poslouchal cestující a choval se k nim normálně a slušně, věděl byste, co chtějí. Bylo mu to úplně jedno, ušklíbl se a odpověděl, že se může chovat, jak chce, že je mu to fuk. Na to konto jsem mu sdělil, že zvažuji stížnost na jeho chování u zaměstnavatele.
Klidně jim napište
Co odpověděl, to jsem nechápal; jeho odpověď mě odrovnala. Žádné obavy o své pracovní místo – prý si klidně můžu psát a hlásit, co chci. Ale k ničemu to nebude, řidičů je málo, on patří mezi služebně nejstarší a podobných hlášení už měl několik. Mám si prý ušetřit čas, zbytečně bych ho plýtval. No, tak na tohle už jsem opravdu nevěděl, co říct.
Mezitím mi vyjela jízdenka, já ji vzal a šel si sednout. Vzal jsem do ruky mobil a ihned napsal e-mail přepravci, jakou mám zkušenost s řidičem. Popsal jsem linku a čas, aby ho mohli identifikovat. Tento text píšu po několika týdnech. Proč? Protože přepravce na mou stížnost nijak nereagoval a já teď vím, že slova řidiče nebyla žádné chvástání a machrování, ale že měl opravdu pravdu. Ještě že takoví nejsou všichni a doufám, že nebudou. S podobnými lidmi, kteří mě vozí po silnicích, jezdit nechci.
