Článek
Do restaurace jde člověk proto, aby se tam dobře napil a najedl. Zda to bude dobré, ovlivňuje řada věcí: výběr lokálu, jeho recenze, zkušenosti, ale i to, jak dobře kuchař jídlo uvaří. Někdy se stává, že se mu něco holt nepovede. To je v pořádku, nejsme neomylní. Pokud se k tomu všichni postaví čelem, je vše, jak má být.
Problém ale je, pokud je jídlo v pořádku, host je nespokojený, a dokonce si nechá zavolat kuchaře, aby mu vyčinil. A v tu chvíli nastává dost trapná situace, které jsem byl při jednom pracovním obědě bohužel přítomen.
Je to hrozné, zavolejte mi kuchaře
Dali jsme si jídlo z poledního menu. Já vsadil na klasiku, omáčku s knedlíkem, a bylo to skvělé — pochutnal jsem si. Kolega vsadil na těstoviny s rajčatovou omáčkou a musím říct, že už tak nadšený nebyl. Prý je ta omáčka hrozně kyselá a nedá se jíst. Ze zvědavosti jsem tedy ochutnal a musím říct, že to bylo v pohodě. Prostě rajčatová omáčka, bez nějakého přehnaného přídavku cukru nebo snad kečupu. Za mě zcela v pořádku, mně to chutnalo, já bych to snědl bez problémů. A klidně si to dal znovu.
Ale kolega ne — ten to nejprve reklamoval u číšníka, a když mu jídlo donesl zpět s tím, že je vše v pořádku, nechal si zavolat kuchaře. A skutečně, ten za pár minut dokráčel k našemu stolu. Já se mohl hanbou propadnout, ale kolega si užíval tu svou „důležitou chvíli“.
Zlaté normy
Kuchař přišel a znovu zopakoval, že je s jídlem vše v pořádku. Že omáčku na těstoviny ochutnal a je přesně taková, jaká má být, jakou zamýšlel. Ale že se, samozřejmě, nemůže každému trefit do chuti a nemá problém připravit jídlo jiné. Za tím, že je vše v pořádku, si však stojí.
Můj kolega ale chtěl být nekompromisní — nebo snad důležitý, nevím. Trval na tom, že se to nedá jíst, že je to nedochucené, že je to kyselé. Prý už měl v jiných hospodách to stejné a bylo to skvělé. A že i jeho manželka ji doma vaří podstatně lépe. No a potom to řekl: že prý „zlaté to bylo dřív, za komunistů“, když byly normy a všude se vařilo podle stejných receptů. Pak nehrozilo, že mu přistane na talíři něco, co je vyloženě hrozné.
Stačila jedna věta
Kuchař, chvíli vyvedený z míry, se na něj jen podíval, jestli to myslí vážně. Když pochopil, že ano, reagoval jedinou větou: „Díky bohu, že je to pryč a že si mohu vařit, jak uznám za vhodné — podle své chuti, své kreativity a umění, ne podle toho, co mi nějaký úřednický strejda sepsal na papír.“ Po téhle větě se jen otočil a odešel.
A měl pravdu. Já chci v restauracích ochutnávat nová jídla, poznávat, co kuchař umí, co zkusí, čeho se nebojí. A ne, že si všude musím dát jenom to stejné. Pravda, kolegova omáčka na těstovinách by asi byla jiná — plná kečupu a cukru —, ale mně víc chutnala ta verze, kterou dostal na talíř: přírodní, skutečně rajčatová, autentická.
