Neschopnost zvládnout organizaci času není argument pro pozdní příchod

Pozdní příchody jsou něco, co naše společnost bohužel stále častěji toleruje. Ještě z dob studií si pamatuji pojem akademická čtvrthodinka. Ve svém okolí mám několik přátel, kteří chodí soustavně pozdě. Ve školce, kam chodí naše dítě, jsou rodiče, kteří svého potomka nejenom přivádějí ráno po určené době, ale také ho později vyzvedávají.

V práci mám kolegy, kterým dochvilnost nic neříká. U různých řemeslníků a opravářů jsou pozdní příchody na denním pořádku – přitom by stačilo zavolat. U balíkových služeb dostanete časové rozmezí doručení v hodinách a stejně daná osoba přijede mimo stanovené okno. Je to prostě všude kolem nás.

Je na místě být k něčemu podobnému tolerantní? Jen částečně. A to hlavně ve chvílích, kdy pozdní příchod nebo příjezd opravdu není naší vlastní vinou. Na silnicích může být nehoda, kolona, veřejná doprava může mít mimořádnost. Doma může nastat nějaký technický problém, auto odmítá nastartovat. To všechno jsou věci, které se můžou stát a které neovlivníme.

Ale i v takových případech existuje slušnost a ohleduplnost. Stačí zvednout telefon a zavolat, nebo napsat SMS. Je to otázka pár desítek vteřin, a člověk hned ví, co se děje. A pochopí to.

Případů, kdy zasáhne vyšší moc, je ale pomálu. Hlavním důvodem zpoždění lidí je jejich osobní neschopnost. A takový argument neberu. Osobní neschopnost organizace času není důvod k toleranci. Naopak, měla by být impulsem ke kritice.

Pokud vím, že soustavně něco nestíhám, měl bych ve svém životě udělat změny. Ta základní začíná už ráno. Pokud někdo se svými dětmi chodí do školky neustále o 10 minut později, je nejlepším řešením posunout si budík o 10 nebo raději o 15 minut dřív.

Pokud někdo dorazí pozdě na schůzku, měl by si zlepšit time management, a pokud má problém připravit se včas, měl by začít dřív. A pokud to nestíhá například kvůli práci, neměl si schůzku na tak šibeniční čas vůbec plánovat.

Tolerance neschopnosti naplánovat si svůj čas se pomalu, ale jistě stává normou. Zvykáme si na to, že čekání na někoho je normální. Souhlasíme, že omluva za pozdní příchod všechno vyřeší. Ale to je špatně. Svět nebude lepší tím, že se my, slušní a zodpovědní, budeme přizpůsobovat těm, kteří toho nejsou schopni. Základem je upozornit druhého na jeho nedostatky a dát mu jasně najevo, že chyba je u něj. A že se může tolerovat jednou, dvakrát, ale ne pořád.

Podívejme se na to z druhé strany. Jak k tomu přijdou ti, kteří jsou zodpovědní a svou organizaci času zvládají na jedničku? Akorát budou bezdůvodně čekat na ostatní. Proto říkám: nečekejme a netolerujme je. Ono je to naučí.