Článek
Že někdy kuchař v restauraci nemá svůj den, to se holt může stát. Jsem tolerantní člověk, a tak dokážu pochopit, že někdo občas něco neudělá úplně dokonale a já nad tím přimhouřím oči. Ale když je něco vyloženě špatné, opravdu nechápu, že je kuchař schopný dát to na talíř a poslat hostovi. To by se prostě nemělo stát nikdy.
Maso bylo hrozné
A zrovna mně se to muselo stát. Objednal jsem si vepřovou panenku se šťouchaným bramborem. Když to přinesli, nevěřil jsem vlastním očím. Maso rozhodně nevypadalo nijak vábně. Panenka nebyla přinesená vcelku, ale nakrájená na plátky – medailonky. Ty byly totálně vysušené, po zakrojení tvrdé a na okraji byla patrná spálenina.
Bylo jasné, že kuchař ji nechal pod grilem příliš dlouho, zapomněl na ni, totálně ji přetáhl a spálil. Když bylo maso skoro na uhel, patrně se to snažil oškrábat a pak ho nakrájel a naaranžoval na talíř tak, aby to nebylo poznat. Stačil jediný pohled, jedno zakrojení, jedno ochutnání – a měl jsem jasno, že tohle v žádném případě jíst nebudu.
Mohu to vrátit?
Chvíli čekám, než se objeví obsluha, a poté jí vyložím svůj problém: jídlo je opravdu nepoživatelné, extrémně spálené, nedá se jíst. Slečna si talíř prohlédne a slíbí, že ho odnese do kuchyně na posouzení. Po pár minutách se vrací s otázkou, zda chci alternativu, něco jiného, nebo druhý pokus. Jsem však natolik znechucen postupem kuchaře, že odmítám.
Počítám s tím, že zaplatím pití – i když i to bych nejraději měl zadarmo. Kdybych tušil, jak to dopadne, nedal bych si ani to a do téhle restaurace bych vůbec nevkročil. Ale co, pivo bylo dobré, měl jsem na něj chuť, takže těch pár desítek korun dám. Jak jsem však brzy zjistil, mělo to být jinak.
Ještě přílohu
Po chvíli přijde obsluha. V ruce drží jídelní krabičku, v níž je prý příloha. Nejprve to nechápu, ale když vidím, že mi ji naúčtovali i na účtence, nevěřím, jestli to není nějaký žert či skrytá kamera. Dozvídám se, že s přílohou přece nic nebylo, kuchař mi mohl udělat jiné maso, ale já jsem odmítl. Rozhodl jsem se odejít, takže je to prý můj problém – a přílohu, se kterou nic nebylo, bych měl zaplatit. A když odcházím, zabalili mi ji s sebou.
To mě vytočilo. Vytáhl jsem peněženku, nahrabal v drobných třiašedesát korun za pivo, vysázel je slečně na stůl a oznámil, ať si ty šťouchané brambory laskavě zaplatí kuchař. A že má-li se mnou problém, ať klidně zavolá policii – já právě odcházím. K ničemu se neměla, tak jsem odešel. S jistotou, že sem už nikdy v životě nepáchnu.
