Článek
Jaká je ideální práce? Taková, která nás baví a je slušně ohodnocená. Samozřejmě existují lidé, kteří na tento ideální průsečík nikdy nedosáhnou, a naopak i tací, kteří ho našli a jsou spokojení.
Setkávám se však také s lidmi, kteří mi tvrdí, že za moji výplatu by ani nevstávali, že je to almužna, že se nechávám okrádat a že nechápou, proč na takové pozici vůbec jsem. Já se jen usmívám a kroutím hlavou nad tím, že jejich nejdůležitější hodnotou je výše platu a o všechno ostatní se nezajímají. Pak by totiž zjistili, že možná vydělám víc než oni.
Pořád jenom ten plat
Kdokoliv se uchází o práci, ptá se v první řadě na plat – a víc ho zpravidla nezajímá; hlavně aby měl co nejvíc na výplatní pásce. Na jednu stranu to chápu – vyšší mzda logicky znamená možnost žít si lépe. Ale jen na první pohled. Člověka by v této souvislosti mělo zajímat i to, kolik mu z takového platu skutečně zůstane. A potom možná zjistí, že přijmout práci za menší peníze bude nakonec výhodnější než vzít jinou práci za peníze větší.
Ne, nezní to jako hloupost; je to realita, o níž jsem se přesvědčil po debatě s kamarádem, který bere o osm tisíc měsíčně víc než já. Dlouho se mi posmíval, že se spokojím s málem, až jsem to nevydržel a hodili jsme čísla na papír.
Tak kolik ti zbude?
Já beru 35 000 Kč, on 43 000 Kč. Na první pohled si tedy ročně vydělá o skoro sto tisíc víc než já. To už je slušná částka – třeba luxusní dovolená pro celou rodinu. Ale opravdu těch 43 000 Kč donese domů? Jak jsme zjistili, nikoli.
Mám práci v místě bydliště, zhruba kilometr od domu, takže jezdím na kole nebo chodím pěšky. Náklady na dopravu mám tedy každý měsíc 0 Kč. Kamarád to tak jednoduché nemá: pracuje ve větším městě, musí dojíždět a zpáteční jízdenka ho denně stojí 70 Kč. K tomu si koupí dvě krátké jízdenky na MHD po 14 Kč, tedy 28 Kč. Denně je tak jenom za cestovné 100 Kč v mínusu.
V práci mám také štědře dotované obědy. Jeden mě stojí pouze deset korun, takže měsíčně dám za jídlo zhruba 200–250 Kč. A mluvím o kompletním obědě, tedy polévce, hlavním jídle i nápoji. On má obědy sice také dotované, ale za totéž ve firemní jídelně zaplatí 60 Kč, což znamená měsíčně 1 200 až 1 500 Kč.
Jak na tom jsme?
Cestovné 0, obědy maximálně 250 Kč – z výplaty mi zbývá 34 750 Kč. On si z výplaty musí odečíst 2 500 Kč na cestovné a 1 500 Kč za obědy, takže je najednou na částce 39 000 Kč. Ano, stále je to víc. Ale vezměme v úvahu také čas – od chvíle, kdy odejdeme z domu a zavřeme dveře, po chvíli, kdy se z práce vrátíme a zase je otevřeme.
Mně to trvá přibližně 30 minut. Jemu trvá stejných 30 minut jen cesta na nádraží. Pak má dobrou půlhodinu do práce a stejný čas z práce. Denně tedy strávím cestou 60 minut, on 120 minut. Já mám hodinu k dobru, abych se mohl věnovat svým koníčkům, rodině, dětem. On ne.
Nebo se mohu rozhodnout být na tom stejně jako on a čas od odchodu do příchodu srovnat – tedy být každý den v práci o hodinu déle. Můžu; moje pracovní doba to umožňuje. V tu chvíli bych měl denně o 218 Kč víc, za měsíc tedy 4 375 Kč.
Tak kdo se má lépe?
On si – když vezmeme v potaz veškerý jeho čas od odchodu z domu po příchod domů – odnese z práce po odečtení obědů a cestovného 39 000 Kč. Já, pokud bych byl na cestě a v práci stejný čas, budu po odečtení obědů a nulového cestovného nosit domů 39 125 Kč. Tak kdo je na tom nakonec lépe? Ten, kdo má na pásce o osmičku víc, nebo ten, kdo má mzdu nižší?
