Článek
Že si někdo v restauraci rezervuje stůl, to je normální věc. Tam, kde je hodně plno, nebo kde to v pátek a v sobotu vyloženě žije, je to až nezbytnost. Ale pokud přijdeme do průměrného podniku ve dvě hodiny odpoledne a na stolech všude vidíme rezervace, je to hodně podivné a člověk si říká, zda je to vůbec reálné.
Hledáme místo
A přesně tohle se nám stalo. Spíše průměrná sídlištní restaurace, kam jsme zavítali v odpoledních hodinách. V celém prostoru byly obsazeny jen dva stoly, a tak jsme si začali vybírat, kam si sedneme. Jenže ouvej – na každém stole v celé restauraci ležela cedulka, že je stůl rezervovaný.
Nikdo z personálu se neměl k tomu, aby k nám přišel, poradil nám či nás usadil, ačkoli nás z prostoru u baru museli vidět. Tak jsme restauraci několikrát obešli a zjistili jsme, že je prostě všude zarezervováno. Co teď? Byly jen dvě možnosti a my jsme si vybrali tu, která nám dávala větší smysl.
Tady je obsazeno
Všimli jsme si, že u některých rezervací je na cedulce uvedeno ještě jméno a čas, kdy má dotyčná osoba přijít. Byly dvě hodiny odpoledne a my jsme si vybrali stůl, kde měl rezervaci pan Dvořák až na 18:00. Protože si dáme jen něco k jídlu a pití, budeme nejpozději za dvě hodiny stoprocentně pryč. Personál pak bude mít další dvě hodiny na to, aby stůl uklidil a připravil.
Jakmile jsme se usadili, trvalo jen pár desítek vteřin, než k nám číšník dorazil – nikoli proto, aby nám podal jídelní lístky nebo se zeptal, co si dáme, ale aby nás vyhodil s tím, že u tohoto stolu je rezervace a sedět tu nesmíme. Náš argument byl logický: rezervace platí až od šesti večer, tedy za čtyři hodiny. U stolu se klidně mohou vystřídat dvě party hostů, než pan Dvořák dorazí. Ale prý to prostě nejde.
Tak my si zavoláme
Na to konto jsem byl nekompromisní – oznámil jsem číšníkovi, že se zvednu, dojdu ke dveřím, opíšu si číslo na pana provozního a hned mu zavolám, zda je toto v pořádku. Ať rozhodne, jestli chce mít celé odpoledne opravdu prázdný stůl, nebo raději tržbu, s tím, že na 18. hodinu bude pro pana Dvořáka všechno připraveno.
Ještě než jsem se zvedl, podíval jsem se na číšníka a řekl mu, že oba jeho odpověď jistě známe: nejenže nás tu nechá sedět, ale mladík v roli obsluhy z toho zřejmě bude mít problém. A najednou bylo všechno úplně jinak.
Tak co si dáte?
Rázem bylo vše v pořádku. Číšník skočil pro jídelní lístky, podal nám je a hned se ptal, co si dáme k pití. Při objednávce jsme ho ujistili, že do 18. hodiny budeme stoprocentně pryč, nejspíš dokonce o pár hodin dříve.
Když jsme pak situaci mezi sebou rozebírali, shodli jsme se: chápeme, že se mu nechce pracovat a má s prázdnými stoly klid. Ale měl by si uvědomit, že prázdný stůl hospodě negeneruje žádný obrat – a bez obratu nejprve nebude mít na výplatu a později už tam nebude mít ani práci.
