„Vy k jídlu nic nemáte?“ vyrazil mi dech kamarád po příchodu na grilovačku

Bude hezky, budeme grilovat, tak dorazte také. Tak znělo pozvání mého kamaráda k nim na zahradu. A protože mám grilování a dobré jídlo rád, nemohl jsem samozřejmě odmítnout. Pár dní předtím jsem se už nemohl dočkat: maso na grilu, k tomu nějaké to pivo – ideální způsob, jak strávit hezké odpoledne. Sami si občas taky něco hodíme na gril, ale ve společnosti, ve větší partě, je prostě větší zábava.

Den D nastal. Doma jsme se sbalili, koupil jsem dvě lahve řemeslného piva, abychom nepřišli s prázdnou, a mohlo se vyrazit. Kamarád bydlí asi kilometr od nás, takže žádný problém dojít pěšky – tam i zpátky; což znamená, že si můžeme dát i trochu piva, partnerka víno, a nemusíme řešit, kdo bude řídit. Takhle jsme do půl hodiny doma i po svých. Ta uběhla jako nic a my najednou stáli před brankou. Zvoním a kamarád mi přichází otevřít. A potom to začalo.

Pozdravíme se, naše děti se jdou vyřádit s jejich ratolestmi, já vytahuji z batohu lahve piva, děkuji za pozvání a předávám je. Pak padla ta otázka, jestli nám má něco hodit do lednice. V tu chvíli jsem to moc nechápal – ta piva jsou přece jeho, ta tam snad dá. Jenže on nemyslel tuhle drobnost, on myslel jídlo. „Vy jste si nic k jídlu nepřinesli?“ vyrazil mi dech kamarád po příchodu na grilovačku. Podívali jsme se s partnerkou na sebe a vůbec nechápali, že si máme přinést vlastní jídlo.

Výslovně mi to totiž kamarád neřekl, že si má každý přinést to svoje. Ostatně, byl jsem na desítkách grilovaček, mnohokrát jsem zval lidi k sobě a vždycky platilo totéž: o jídlo a pití jsem se postaral já jako hostitel a každý přinesl maximálně nějakou lahev, aby nepřišel s prázdnou. A najednou byl problém, protože hrozilo, že zůstaneme bez jídla.

Co teď? Ještě jsem se pro jistotu zeptal, jestli to myslí vážně a není to jen vtípek. Bohužel nebyl – maso připravené měli, ale jen pro sebe. V hlavě se mi honilo, že bych ho nejradši poslal někam a odešel domů. Nakonec jsem ale zachoval chladnou hlavu a řekl, že pro nějaké maso skočím do supermarketu, na chvíli se rozloučím a do půl hodiny jsem zpátky.

A jak jinak – všechno, co bylo v akci, bylo vyprodané, takže jsem kupoval vepřové maso za dvě stě korun kilo, i když vím, že stejné bude za týden či dva v akci a bude stát polovinu. No, co už. Aspoň jsem nemusel kupovat koření a olej; to mi kamarád milostivě daroval, takže jsem u něj maso mohl aspoň naložit, aby bylo připravené na gril.

Nic proti tomu, že jsme si měli přinést vlastní jídlo. On něco zorganizuje, ať si nastaví pravidla, jaká chce. Ale, proboha, hlavně mi to musí říct – jinak bude za hlupáka on sám. Navíc pozval jen nás s rodinou: kolik bychom jim toho asi vyjedli, kdyby připravil maso i pro nás? Jídlo za pár desítek korun? Ta piva, co jsem mu přinesl, stála podstatně víc. A on má problém nás pohostit vlastní flákotou. Je to normální?