Článek
Naprosto chápu, že děti nezvládnou vše procvičit ve škole, v rámci jedné vyučovací hodiny. A tak, zcela logicky, dostanou nějaké úkoly na doma. Ano, to je v pořádku, i já, když jsem studoval, jsem to tak měl. A plně respektuji, že jde o běžnou věc a zažitou praxi. Jen je tu jeden problém – náročnost daných úkolů.
Ano, máme také úkoly
Škola začala, vše se rozjelo na plné obrátky, a to znamená, že se mé dítko vrací denně s několika úkoly. V pořádku, respektuji to, ale co už nejsem ochoten respektovat, je jejich náročnost. Měl jsem za to, že si mají děti procvičit látku, kterou probraly. Ne, že se mají trápit nad příklady a úlohami, které nikdy nepočítaly. A už vůbec nechápu, proč bych se do toho měl zapojovat já – pomáhat, hledat řešení. A tak jsem to nevydržel a vyrazil do školy.
Dáváte těžké úkoly
Domluvil jsem si schůzku s učitelkou matematiky a vyrazil do školy. Po rychlém, milém přivítání jsem rovnou začal řešit svůj problém. Nic proti úkolům nemám, ale podle mě jich dáváte strašně moc a jsou extrémně náročné, vyčinil jsem postarší dámě, která mého syna učí matematiku.
Samozřejmě se začala obhajovat, že v hodinách nestihnou vše, že musí děti také studovat doma. Ano, s tím jsem souhlasil, ale je třeba myslet na to, že dítě přece nemá jen školu – má i jiné koníčky, má i jiné zájmy. A rodič? Ten také – ten přece není žádný domácí učitel.
Takhle to máme
Aby to bylo pochopitelné, spustil jsem popis našeho denního režimu. Syn přijde ze školy, poté jde na sportovní kroužek. Z něj se vrací domů a chce si trochu odpočinout. Ale nemůže – jsou tu úkoly. Nejenom z matematiky, ale i z jiných předmětů. Tak si k nim sedne a začne je dělat. Když něco neví, musím přijít na pomoc já. Sedíme nad tím, lámeme si hlavu nad úlohami. Jsme ve stresu, neodpočatí, hodiny ubíhají.
On je vyčerpaný, protože nemá čas ani na své kamarády a zábavu, ani na odpočinek. Já nemám čas na své koníčky a relax už vůbec ne. Jediné, co doma řešíme, je škola. Je snad toto v pořádku? Za mě není. Nejsem proti úkolům, ale ať dětem neberou veškerý volný denní čas, argumentoval jsem.
Není to jen škola
Život přece není jen škola. I dítě má mít jiné koníčky, zájmy, přátele, chce odpočívat, relaxovat. Nebo snad ne? Nemusí přece sedět 8 hodin ve škole a potom dalších 5 nad úkoly doma. Vy si přece taky ráda odpočinete, že, paní učitelko, argumentoval jsem.
A v tu chvíli už neměla co říct. Došlo jí, že ani ona by nechtěla skoro nonstop sedět nad úlohami a písemkami, že i ona jistě chce někdy odpočívat, relaxovat, mít čas na své zájmy. Tak proč tohle upírá dětem? Myslím, že si to uvědomila, protože po pár dnech byly její úkoly mnohem snadnější a zabraly nám jen zlomek času. Snad to vydrží.
