Článek
Jsem se synem na dětském hřišti a vždycky tam jdu s přesvědčením, že mě už nic nemůže překvapit. Zažil jsem tam toho tolik, že snad ani nemůže přijít nic nového. Jenže pokaždé se něco přihodí a já pak nevěřícně kroutím hlavou, jaké dokážou být některé děti — a hlavně jejich rodiče.
Neber mu ty hračky
Tohle hřiště nemá žádné společné hračky; každý si přinese vlastní. My jsme vzali pár věcí do písku — lopatky, auta, bábovičky. Běžně si je děti navzájem půjčují: zeptají se, poprosí a druhé dítě buď půjčí, nebo ne. Taková nepsaná pravidla pískoviště.
Dodržují je všichni, až na jednoho chlapečka. Ano, je to jen dítě — ale od toho je tam přece jeho maminka. Seděla opodál na lavičce, zírala do telefonu a vůbec netušila, co její syn provádí. Přišel k mému klukovi a bez zeptání mu začal vytrhávat hračky z ruky.
Cizí chlapec byl starší, větší, silnější. Bylo jasné, že se můj syn neubrání, nemá šanci si hračku udržet. Musel jsem zasáhnout: dítě jsem okřikl, ať mu hračky nebere, a vzápětí jsem je vrátil svému synovi. Přitom jsem se rozhlížel, kde má maminku a jestli se vůbec uráčí přijít.
Proč se do toho angažujete
Chlapec to psychicky neunesl a s pláčem běžel žalovat. Ano, k té paní s mobilem. Konečně vstala a přišla na pískoviště dělat „pořádek“. Sotva na mě syn ukázal jako na viníka, pustila se do mě — a po chvíli dorazil i tatínek, ten, co před hřištěm řetězově kouřil.
Vyčinili mi, proč se pletu do toho, co děti dělají. Prý si to mají vyřídit samy, to je nejlepší výchova; ať si moje dítě zvyká, že silnější mají výhodu a svět není spravedlivý. Nevěřil jsem vlastním uším. Znamená to, že můj syn, protože je mladší a menší, musí být šikanován i na pískovišti?
Tak to ne, milí rodiče
Slušnost — slovíčka „prosím“ a „děkuji“ — je základ výchovy. Tak to na pískovištích funguje odjakživa. Své „právo silnějšího“ si uplatňujte doma na zahradě, kde chcete, ale na dětském hřišti s takovým světonázorem nemáte co dělat. Když se mě navíc zastali i ostatní rodiče, ujistil jsem se, že pravda stojí na mé straně.
