Článek
Matěj byl člověk ve středním věku, normální chlap, jakých na ulici potkáte tucty. Stejně tak žil zcela průměrným životem, měl přítelkyni, domek na hypotéku, práci, plánovali svatbu a děti. Nebyl úplně společenský, ale měl kolem sebe malou skupinu přátel. Současná složitá doba se podepsala i na něm, starostí přibylo, ale Matěj se o tom moc nebavil, vždycky razil heslo, že člověk nemá kecat, ale dělat a problémy řešit. Možná i proto jsme netušili, jak moc na něj problémy doléhají, i když takhle zpětně vidíme, že náznaky byly a jen jsme je nevnímali, nebo aspoň ne dostatečně. Vždyť by nás nikdy nenapadlo, že by to chtěl řešit takhle. Teď už víme, jak tenká může být ta hranice… hranice mezi životem a smrtí.
Ale popořádku…
Matěj pocházel z běžné rodiny, vystudoval střední a následně vysokou, ale nebyl typ, který by se chtěl zavřít někde v kanceláři. Nejdřív nastoupil do místní fabriky, kde dělal u pásu, než se vypracoval na vyšší pozici, kde sice měl na starost nějakou administrativu, ale zároveň se mohl věnovat i manuální práci, která ho bavila víc. Velmi rychle se osamostatnil a našel si nájem. Po práci jsme občas zašli na pivko, ale vzhledem k jeho poněkud introvertní povaze jsme se spíš scházeli buď na zahradě někoho z nás nebo u něj v bytě, zahráli si šipky, pokecali. V klidu malé skupinky, vlastně to vyhovovalo nám všem.
Po čase si našel přítelkyni, fajn holku do nepohody. Pracovala ve stejné fabrice jako asistentka a když ji přeřadili na jeho oddělení, začali se vídat pravidelně a netrvalo dlouho a přeskočila jiskra.
Nejdřív se nastěhovala k němu do bytu, ale po necelém roce začali zvažovat, že by si vzali hypotéku a koupili nějaký malý domeček se zahradou na kraji města. Nechtěli nic velkého, ale aby měli dost prostoru na případné rozšíření rodiny. Úrokové sazby byly dost příjemné a i když byly hypotéky omezené různými pravidly, díky své slušné mzdě byl Matěj schopný dosáhnout na rozumnou částku, za kterou se dal starší domek koupit. Vyřídili vše potřebné a za půl roku se už stěhovali.
Z domečku byli oba nadšení. Sice byl starý a potřeboval rekonstrukci, ale oba se v tom našli. Matěje bavilo se učit základy zednictví a dalších prací, které jsou nezbytné, když chcete opravit domek. Našel si místního řemeslníka v důchodu, který mu dělal učitele a pod jeho vedením začal domek opravovat. Zuzku zase bavilo zkrášlovat interiéry a vymýšlet, kde co jak bude, aby to dávalo praktický smysl a zároveň to bylo esteticky v harmonii.
První bolest Matěje zasáhla o další rok později, když zemřel jeho otec a maminka se z toho psychicky zhroutila. Otec zemřel při těžké autonehodě, kterou zavinil opilý řidič, který večer vylétnul ve vysoké rychlosti do protisměru a smetl auto, které řídil Matějův táta. Neměl šanci, smrt byla okamžitá. Matěje a jeho maminku tato tragédie těžce zasáhla. Rodiče byli ještě poměrně mladí a Matěj nečekal, že by o některého z nich mohl přijít. Měli spolu krásné vztahy a tátova ztráta vzala kus Matějova srdce.
Maminka se z tragédie nikdy nevzpamatovala. Matěj se o ni staral, jak jen mohl, zvláště poté, co skončila v práci kvůli přetrvávajícím psychickým problémům. Přestěhoval ji k sobě, aby na ni mohli se Zuzkou dohlížet, ale ani čas nebyl schopen zahojit bolest, kterou maminka musela cítit. Přestala vnímat svoje okolí, přestala o sebe pečovat, přestala komunikovat. Návštěvy u psychologa a později u psychiatra nevedly k žádné změně. I když velmi nerad, musel nechat maminku umístit na psychiatrii, kde měla potřebnou péči 24 hodin denně. Tu jí nebyl schopen v domácím prostředí poskytnout, protože ani on, ani Zuzka si nemohli dovolit opustit práci a přijít o příjem.
Maminku chodil pravidelně navštěvovat a i když se její stav nijak nelepšil, u Matěje to vypadalo, že čas obrousil hrany bolesti a Matěj byl schopen se zase zasmát a věnovat se společným plánům, které spolu se Zuzkou měli.
Začali plánovat svatbu, kterou chtěli stihnout ještě předtím, než se pokusí o první miminko. Matěj začal brát v práci přesčasy, aby byl schopen našetřit si nějakou rezervu na dobu, kdy Zuzka bude s malým doma a také aby měl peníze na dokončení nejpotřebnějších rekonstrukčních prací. Svépomocí dokázal hodně ušetřit, ale na některé práce potřeboval profesionální řemeslníky, a ti nebývají zrovna nejlevnější, zvláště pokud jsou opravdu šikovní.
Naše setkání jsme trochu omezili, všichni jsme měli práce nad hlavu a kopec starostí a začali jsme se vídávat tak jednou do měsíce. Matěj byl stále stejný. Klidný, někdy zamyšlený, ale jinak se dokázal bavit tak, jako předtím. Někdy se k nám přidala i jeho Zuzka, jindy nás nechala, ať máme svůj „chlapský“ večer. Jednoho dne nám oznámili, že Zuzka čeká miminko. Oba byli tak šťastní a všichni jsme jim to přáli.
Radost netrvala dlouho. Přišel covid a doba, kterou nikdo z nás nikdy nezažil. I když to zpočátku vypadalo jako konec světa, měli jsme dost dlouho pocit, že se nás to nijak netýká. Prostě další virus z mnoha, který to tu trochu pročistí a svět se bude točit dál. Jenže nešlo jenom o nemocné. Ekonomika začala zpomalovat, poptávka klesla, dodavatelské řetězce se začaly hroutit. Firma potřebovala začít šetřit a mzdové náklady patří často mezi nejvyšší. Kvůli nízké poptávce se tak firma rozhodla propustit zhruba třetinu zaměstnanců. Matěj byl mezi nimi, podobně jako někteří z nás.
Všichni jsme na to nadávali. Sice jsme chápali vedení firmy, ale popravdě nikdo není nadšený z toho, že je propuštěn. Matěj z toho byl viditelně nervózní. Na krku hypotéka, miminko na cestě a k tomu ztráta práce v době, která zaměstnanosti zrovna nepřála. Aspoň u nás v obci moc pracovních příležitostí nebylo a když fabrika propustila třetinu lidí, byl tu najednou velký převis poptávky nad nabídkou.
Matěj obcházel všechny firmy v okolí. Když viděl, že to zatím nikam nevede, přihlásil se i do rekvalifikačního kurzu, aby se naučil programovat. Programátory občas někdo hledal a v některých případech bylo možné vykonávat tuhle práci i částečně z domova, což by mu umožnilo hledat práci i v trochu širším okolí, když by to mohl vykompenzovat občasnou prací z domu a být tak nablízku Zuzce.
Prvotní skepsi tak vystřídala naděje, že se mu podaří situaci vyřešit a brzy si něco najde. Kurz úspěšně zakončil a začal rozšiřovat okruh, ve kterém by si našel práci. Občas si do toho jednorázově něco přivydělal. Splátky hypotéky však neúprosně klepaly každý měsíc na dveře. Ceny všeho začaly růst a měsíční rozpočet začínal končit v červených číslech i přesto, že jej propočítával do poslední koruny.
Práci stále nemohl najít, i když hledal v čím dál větším okruhu. Začal přemýšlet i nad prodejem domečku a přestěhováním se do nájmu. Ani to však nebylo jednoduché, nájmy také nebyly nízké, pronajímatelé často vyžadovali i kauci ve výši tří měsíčních nájmů. Ale hlavně by se musel nejdřív najít zájemce o koupi domu.
Tehdy Matěj začal pociťovat první problémy. Neustálé myšlenky na zajištění domácnosti ho pronásledovaly i v noci, takže býval nevyspaný. Jeho nervová soustava byla v neustálém napětí, neměl moc chuť k jídlu, býval podrážděnější, i když se doma snažil být v klidu a pohodě, aby nepřenášel svoje obavy na Zuzku, která čekala jejich miminko.
Postupně si půjčil menší částky i od nás, aby byl schopný pokrýt nejdůležitější výdaje. Podpora v nezaměstnanosti od státu se krátila, ani ve své plné výši na začátku nebyla nic moc, ale ke konci už šlo spíš o symbolické částky a po pěti měsících by už musel řešit případné žádosti o sociální pomoc, protože podporu by už nedostal žádnou, což pro něj bylo nepředstavitelné.
Začínal z něj být uzlíček nervů, když konečně narazil na nabídku mezinárodního dopravce. Nebylo na výběr, sice takovou práci nikdy nezvažoval, ale cokoliv bylo lepšího než nic. Měl jezdit v několikadenních turnusech po Evropě, z čehož pro změnu nebyla vůbec nadšená Zuzka, protože to znamenalo, že bude vždy několik dní sama doma. Ale chápala, že nemají moc na výběr a že i při práci si Matěj může hledat dál něco vhodnějšího.
Než začal jezdit, navštívil Matěj doktorku a nechal si předepsat antidepresiva. Měl ještě necelý měsíc čas do nástupu, tak to chtěl stihnout, aby měl jistotu, že nebudou mít vliv na jeho způsobilost řídit. Ale byl už tak zdeptaný, že potřeboval nějakou berličku, která ho aspoň na začátku podrží, než se vše vrátí do starých kolejí.
Sice píšu, že už byl tehdy zdeptaný, ale Matěj se snažil, aby to nebylo moc znát. Přiznal nám sice při setkání, že špatně spí, není schopný se moc soustředit, nechutná mu, začínají se mu třást ruce, ale vždycky to podal způsobem, že jsme sice věděli, že prožívá těžší časy, ale nikdy to nepůsobilo tak, že by se cítil nějak v koncích. Neseděl v koutě shrbený, netečný, bavil se s námi normálně, i se dokázal zasmát. Teď zpětně si ale uvědomujeme, že to nejspíš nebyl upřímný smích, ale snaha nezatěžovat svými trablemi i nás a působit co nejvíc normálně.
Nastoupil a začal jezdit. Když měl volno, snažil se být co nejvíc se Zuzkou a se vším jí pomáhat. Moc nevěděl, jak to udělají, až porodí a on bude zase na cestách, ale byl rád, že je schopen zase platit složenky a postupně i splácet dluhy, které se mu nahromadily za tu dobu, kdy byl bez práce.
Narodila se jim holčička Amálka. Oba vypadali šťastní a na chvíli zapomněli na všechny problémy, které je v poslední době sužovali. Vypadalo to, že se zase všechno v dobré obrátí. Jediné, co Matěje evidentně stále ještě trápilo, byla skutečnost, že nemůže být doma se svými holkami, ale tráví celé dny v cizině. Oba však věřili, že se Matějovi brzy podaří najít něco poblíž domova, aby mohl Zuzce pomáhat s péčí o Amálku.
Realita však byla trochu jiná. Zaměstnavatel na Matěje tlačil, aby trávil v práci víc času a vypomáhal i s jinými pracemi, protože firma trpěla nedostatkem personálu. Nebylo divu, mzda byla poměrně nízká, práce těžká. Pro Matěje to bylo aspoň něco, ale jinak by o takovou pozici málokdo stál. Do přesčasů, které ani byly řádně ohodnocené, se mu nechtělo, ale když mu šéf naznačil, že by pak nemusel mít práci žádnou, přikývnul. Už se nechtěl dostat do situace, kdy bude bez práce úplně.
Utekly další tři měsíce a ten den měl Matěj zase odjet na cesty. Místo toho se však vrátil domů. Firma zkrachovala, už nemusí nikam jezdit.
O několik dní později jsme se domluvili zase na setkání. Chtěli jsme ho podpořit a dát mu vědět, že když bude potřeba, že mu rádi pomůžeme, než si zase něco najde. Překvapivě se ale zdál být v pohodě, atmosféra byla uvolněná, i jsme se dost nasmáli. Odcházeli jsme domů všichni s pocitem, že zatím je vše v pohodě a už konečně musí být lépe.
Ráno nám volala Zuzka. Přes to ustavičné vzlykání jsem jí zpočátku vůbec nerozuměl a i když jsem pak rozpoznal jednotlivá slova, nebyl jsem s to je pochopit. Vůbec mi to nedocházelo, připadal jsem si jako ve špatném snu.
Matěj se oběsil.
---------
Otázek člověka napadá mnoho. Proč? Mohli jsme něco udělat? Jak to, že jsme si nevšimli, že je to tak vážné? Kdy ho to napadlo? Proč něco neřekl? Vždyť se včera smál…
---------
Psychika člověka je křehká věc. Stále nedostatečně prozkoumaná a často opomíjená. Ve společnosti se stále drží mýty, které se nezakládají na pravdě a které mohou vést k tomu, že dojde k přehlédnutí nebo snižování významu varovných signálů. A téma sebevražd je pořád ještě tabu. Přitom v roce 2022 došlo v ČR k 1302 dokonaným sebevraždám, zatímco vlivem dopravních nehod zemřelo ve stejném roce 454 lidí. Sebevraždy se tak řadí mezi nejčastější důvody úmrtí.
Anketa
Článek byl sepsán na základě osobní zkušenosti, jména byla pozměněna.
Další zdroje:
https://www.czso.cz/csu/czso/sebevrazdy_zaj
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/fakta-dopravni-nehody-za-rok-2022-za-kazdou-devatou-smrt-muze-alkohol-226171
