Vraha Dupase označili odborníci za napraveného. A několikrát ho pustili. A on pokaždé znovu vraždil.

Na fotkách v policejních spisech vypadá obyčejně. Krátké vlasy, tichý výraz, žádný zjevný signál nebezpečí. Přesně ten typ muže, kterého si v tramvaji nikdo nevšimne. Peter Norris Dupas byl ale jedním z nejnebezpečnějších predátorů, kteří kdy v Austrálii působili. Jeho příběh není jen o jednom vrahovi. Je to i příběh o tom, jak těžké je poznat napraveného a jakou cenu může společnost zaplatit za to, že se justice zmýlí.

Peter Dupas se narodil 6. července 1953 v Melbourne. O jeho raných letech se dochovalo málo, ale popisy učitelů a lidí z okolí se shodují: byl inteligentní, ale uzavřený, bez zájmu o druhé, málokdy projevoval emoce. Nepůsobil konfliktně, spíš prázdně.
Ve třinácti letech se poprvé dostal do péče psychiatra kvůli problémům v chování a znepokojivým sexuálním fantaziím. O dva roky později poprvé napadl ženu – sousedku, kterou přinutil k sexuálnímu aktu. Soud mu uložil výchovný dohled a terapii. Doba přála víře, že mladiství se určitě „napraví“. První varování tím bylo umlčeno.

V 70. letech začaly pravidelné útoky. Dupas přepadal ženy na cyklostezkách, v parcích a u jejich domů. Používal nůž, jednal klidně a účelově. V roce 1974 byl poprvé nepodmíněně odsouzen za pobodání ženy v Essendonu. Ve věznici však působil jako vzorný vězeň: klidný, spolupracující, bez incidentů. Vedle posudků, které chválily jeho disciplínu, se objevovala i ostrá varování před vysokým rizikem recidivy a sadistickými rysy.
Po několika letech byl přesto propuštěn. A krátce nato znovu napadl. Vznikl vzorec, který se bude v následujících desetiletích opakovat: násilí – vězení – ukázněnost – propuštění – další násilí.

Na začátku 80. let měl za sebou Dupas několik trestů a útoky byly čím dál brutálnější. V roce 1985 přepadl ženu při venčení psa a bodal ji do zad. Přežila jen díky náhodě a rychlé pomoci. Dupas dostal delší trest, část strávil ve vězeňské léčbě.
Posudky se neměnily: vysoké riziko recidivy, trvalé deviantní rysy, nedostatek empatie. Přesto byl v roce 1992 znovu propuštěn. Důvod byl vždy podobný: „dobré chování“, „spolupráce“, „snaha o nápravu“. Systém vycházel z aktuálního chování za mřížemi, které bylo v podstatě vzorné a podceňoval povahu a dlouhodobý vzorec násilí.

Po propuštění v roce 1992 se Dupas stáhl do ústraní. Střídal byty a krátkodobé práce, žil sám. Sousedé ho znali jako tichého, zdvořilého muže, který odpoví na pozdrav, ale jinak se o nic nezajímá. Ve skutečnosti trávil čas pozorováním žen, sledoval jejich trasy a hledal místa, kde budou krátce samy. Zajímal se o parky, cyklostezky, hřbitovy – prostory s minimem svědků a rychlou možností útěku.

V roce 1997 zmizela 41letá zdravotní sestra Margaret Maher. Její tělo našli u Tynong North, částečně svlečené, s mnoha bodnými ranami. Způsob útoku budil dojem osobní nenávisti, ale oběť pachatele neznala. Policie neměla přímé důkazy, jen opakující se rukopis: nůž, kontrola, zacílení na prsa.
O několik měsíců později zmizela 25letá Mersina Halvagis, která šla na hřbitov Fawkner navštívit hrob své babičky. Našli ji pobodanou více než osmdesátkrát. Tělo pachatel zanechal ukryté ve větvích. Vyšetřovatelé tehdy mluvili o „trestu“, ne o chaotickém výbuchu.
Z okolí hřbitova se ozval svědek: všiml si malého muže v autě, který pozoroval okolí. Popis odpovídal Peteru Dupasovi. Chyběl ale hmatatelný důkaz.

19. dubna 1999 si 27letá psycholožka Nicole Patterson domluvila první sezení s novým klientem. Muž se představil jako „Peter“, mluvil potichu, přiznal úzkosti. Nicole pracovala doma v Northcote, kam ho pozvala.
Téhož dne odpoledne byla nalezena mrtvá – pobodaná a zohavená. Na místě zůstaly stopy DNA, vlasy a otisky. Forenzní analýzy ukázaly na Petera Dupase.
Když ho policie o pár dní později zadržela, choval se klidně a tvrdil, že jde o omyl. Neptal se na oběť, neprojevil žádnou emoci. Vyšetřovatelé popisovali chlad, který narušoval i rutinní průběh výslechu.

Proces s Peterem Dupasem začal v roce 2000. Prokuratura předložila forenzní důkazy, rekonstrukce a svědectví. Soudní psychiatři popsali antisociální poruchu osobnosti se silnými sadistickými rysy a absencí empatie.
Dupas vinu popíral, nevypovídal. Porota ho uznala vinným z vraždy Nicole Patterson a soud uložil doživotí bez možnosti podmínečného propuštění.
Následovala další řízení a odsouzení za vraždy Margaret Maher a Mersiny Halvagis. U starších případů z 80. let už důkazy nestačily, ale podobnosti v rukopisu útoků zůstaly patrné.

Dupas nebyl impulzivní „zkratový“ pachatel. Jeho útoky měly plán a jasný cíl: oběť co nejrychleji izolovat, zastrašit, ovládnout.

Typické rysy:

Psychiatři mluvili o kombinaci sadismu, potřeby moci a trvalé neschopnosti empatie. Věty o lítosti nikdy neřekl a ani je nepředstíral. Maskoval se jinak – klidným vystupováním, které systém chybně několikrát vyhodnotil jako „pokrok“.

Na Dupasově případu je nejděsivější opakovaný návrat na svobodu navzdory varováním. Důvody byly strukturální:
1) Důraz na aktuální chování – komise hodnotily především disciplínu za mřížemi. U vysoce rizikových pachatelů je to slabé měřítko, protože „vzornost“ se dá naučit.
2) Posudky bez závaznosti – rizikové zprávy psychiatrů byly často jen doporučením, nikoli překážkou propuštění.
3) Slabé sdílení informací – v 70.–90. letech se celkový obraz pachatele ztrácel v dílčích spisech.
4) Dobrá víra v nápravu – humánní přístup je správný u většiny odsouzených, ale u malé skupiny násilných predátorů je naopak nebezpečný.

Tato kombinace umožnila, aby se jeden z nejnebezpečnějších mužů své doby opakovaně vracel mezi lidi.

Zlom v roce 1999 umožnily forenzní metody, které na přelomu tisíciletí dozrály: analýza DNA, mikrostopy, telefonní a časové rekonstrukce. U starších případů sehrál roli modus operandi – srovnávání ran, místa útoku, způsobu svlékání oběti a chování pachatele před i po útoku.
Policisté mluvili o „mozaice“ místo jednoho jasného důkazu. Skládačka fungovala hlavně u Nicole Patterson, u starších případů už chyběly pevné záchytné body.

Soudní znalci se shodovali: Dupas necítil vinu, úzkost ani lítost. Nejednal v afektu, ale podle plánu. Jeho motivem nebyl zisk, ale moc a ponižování. Zacílení na prsa mělo symbolickou funkci – vyjádření kontroly nad ženskou identitou.
Ve vězení zvládl imitovat „správné“ chování, nikoli skutečnou změnu. To bylo pro komise matoucí. V reálném světě šlo o člověka bez vnitřních brzd.

Dupasův případ otřásl státem Victoria i celou Austrálií. Následovalo zpřísnění podmínečných propuštění u násilných a sexuálních pachatelů, povinné zohlednění rizikových posudků, rozšíření registrů sexuálních delikventů a posílení dohledových programů.
Zavedla se i možnost ochranné (preventivní) detence u pachatelů s extrémním rizikem recidivy – tedy zachování omezení svobody, pokud se riziko nezmenšilo ani po odpykání trestu.
Reformy nepřinesly útěchu rodinám, ale omezily prostor pro podobné chyby do budoucna.

Peter Dupas si odpykává doživotní trest ve věznici Port Phillip Prison. Je mu přes sedmdesát, komunikuje minimálně, do programů se nezapojuje. Nikdy se nepřiznal, nikdy neprojevil lítost. Občas podá odvolání, ale bez šance.
Policie je přesvědčena, že počet jeho obětí může být vyšší. U případů z 80. let chybějí soudně použitelné důkazy. Tajemství si tak zřejmě odnese do hrobu.

Tenhle příběh není jen australská kuriozita. Stejné otázky řeší i Evropa, včetně Česka: kdy a za jakých podmínek pustit násilného recidivistu? Jak pracovat s rizikem u pachatelů, u nichž experti mluví o minimální šanci na změnu?
Poučení je střízlivé: u malé, ale nebezpečné skupiny lidí je recidiva systémové riziko. Rozhodování nemá stát na dojmu z „aktuálního chování“, ale na dlouhodobé trajektorii, diagnóze a standardizovaných rizikových škálách. A když riziko neklesá, má přednost ochrana společnosti.

Dupasovo jméno dnes slouží jako připomínka, že slušné vystupování a „vzornost“ ještě neznamenají bezpečí. Pro rodiny obětí zůstává synonymem prázdného místa u stolu. Pro justici je mementem, že rozhodnutí o podmínečném propuštění může mít tragické důsledky.
Peter Dupas sedí za mřížemi a mlčí. Jeho příběh se má číst ne kvůli morbidní zvědavosti, ale kvůli střízlivé lekci: existují lidé, u nichž náprava není reálná možnost. A právě kvůli nim musí některé dveře zůstat zavřené.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.serialkillercalendar.com/Peter%20Norris%20DUPAS.php

https://www.heraldsun.com.au/news/law-order/true-crime-scene/mersina-halvagis-serial-killer-peter-dupas-has-inflicted-misery-on-many/news-story/92ba8efedf4c5b690729128968498a49

https://murderpedia.org/male.D/d/dupas-peter.htm

https://www.sbs.com.au/news/article/dupas-gets-third-life-term-for-murder/nvvi8×tl3

https://www.theaustralian.com.au/news/latest-news/peter-dupas-found-guilty-of-murder-of-mersina-halvagis-for-second-time/news-story/c96889443995817542fc667072505423