Sadistický pastor András Pándy postupně vraždil členy rodiny. S vraždami mu pomáhala dcera.

András Pándy (nar. 1927) pocházel z maďarské reformované (kalvínské) tradice. V rodině se kladl důraz na disciplínu, biblické čtení a službu. Pándy měl cit pro řečnictví a autoritu, přirozeně inklino­val k pozici, odkud se mluví a vykládají pravidla. Po válce Maďarsko spadlo do sovětské sféry a církve byly pod dohledem. Mladý duchovní se tak v 50. letech rozhodl odejít – do země, kde podle něj duchovní život nebude regulován státem. Belgii si nevybral náhodou: byla to křižovatka, kde našla domov maďarská diaspora a kde se dala spojit služba s relativní anonymitou velkého města.

V Gentu se oženil s Belgičankou Ilonkou De Reuterovou. Zvenčí to vypadalo jako příběh o integraci: smíšené manželství, práce v církvi, děti, malý dům v nenápadné ulici. Jenže v soukromí vládl režim – školní známky, náboženské povinnosti, žádné kamarádství mimo rodinu, rozhodování bez diskuse. Všechno „běželo“ přes otce, který určoval rytmus dne i dechu.

Pándy bral domácnost jako sbor, v němž on sám představuje Boha. Respekt se brzy změnil v poslušnost a ta ve strach. Náboženský jazyk používal jako nástroj moci: citace Bible jako legitimaci trestů, kázání o čistotě jako rámec pro kontrolu těl a vztahů. Děti i ženy byly izolované. V domě platila tichá pravidla: neptat se, nezpochybňovat, nevycházet bez vědomí „pastora“.

V 70. letech se první manželství rozpadlo. Do Pándyho života vstoupila Maďarka Edit Farkasová – vdova se dvěma dcerami. Přesvědčil ji, že v Belgii začnou znovu, všechno bude bezpečné a pevné. V polovině 80. let se Edit i s dívkami stěhuje do Gentu. Zvenčí to působilo jako rozšířená rodina. Uvnitř domu se ale sevřela smyčka: víc lidí znamenalo víc pravidel, víc dohledu a víc příležitostí dokazovat, kdo je pánem prostoru.

Poté už se v rodině začne „mizet“. Nejprve Edit. Oznámení je neurčité: odjela, necítila se dobře, chtěla zpět do Maďarska. Brzy po ní zmizí i její dcery – Tímea a Réka. Později přestanou dávat zprávy také Pándyho syn Daniel a dcera Andrea. Pokaždé existuje vysvětlení, pokaždé papír nebo dopis, který má dodat iluzi řádu. V době bez chytrých telefonů a sociálních sítí je absence hlasu snazší: pár neurčitých pohlednic, pár historek o pracích a cestách, a sousedé, kteří před pastorem sklopí oči – ze zdvořilosti i z rozpaku.

Sousedství si ukládá do paměti jen fragmenty: zvláštní pachy z okapů, časté noční pálení na dvoře, zabedněná okna i v horku. Nic, co by samo o sobě stačilo na policii; všechno dohromady ale kreslí obraz domu, který je hermeticky uzavřený.

Dlouhé mlčení přeruší Pándyho dcera Ágnes. V roce 1997 vejde na policejní stanici a řekne, že její otec zabil členy rodiny – a že ona mu pomáhala. Všechno popíše v detailech, které se nedají vymyslet: pistole, první výstřely do hlavy, těla rozřezaná pilkou, vana naplněná kyselinou chlorovodíkovou, pomalé rozpouštění, sáčky se zbytky… a splachování do kanalizace. To poslední se policii zdá přehnané – dokud neotevřou potrubí.

Forenzní technici odebírají usazeniny z odpadů a sifonů, ze starých míst v trubkách. V mikroskopu se objeví kousky kostní hmoty a DNA, které odpovídají zmizelým. V domě se najdou chemické stopy po kyselinách a nákupní doklady na větší množství žíravin. Při domovní prohlídce narazí vyšetřovatelé na falešné doklady a dopisy psané Pándyho rukou, určené „ztraceným“ dětem – připravené k odeslání, aby udržely příběh o životě v cizině.

Co se dá vyčíst z výpovědí a znalectví? Pándy je typ pachatele bez viny a studu, kterému psychologové přisuzují rysy psychopatie kombinované s narcistní poruchou. Je přesvědčený, že jeho vnitřní pravidla jsou nadřazená zákonům i svědomí. „Víra“ pro něj není vztah k Bohu, ale jazyk, jímž formuluje vlastní moc. Proto tak snadno překládá biblické verše do domácího práva, proto se mu poslušnost jeví jako nejvyšší ctnost.

Součástí jeho kontroly je i sex. Zneužívá biologické i nevlastní dcery, vztahy legitimizuje pseudo-teologií o „duchovní jednotě“. Intimita se mění v nástroj: čím víc studu a tajemství, tím víc izolace a závislosti. Když jednou rodinu přetvoříte v sektu o dvou lidech (vůdce a vyvolená), zbytek se stane snadno nahraditelným.

Ágnes je pro soud i veřejnost nejsložitější figurou. Vypovídá proti otci, přiznává spoluúčast a zároveň popisuje, jak v domě fungovala psychická kontrola. Dlouhá léta v izolaci, incestní vztah, opakované tresty a pocity viny – to všechno rozleptává běžný morální kompas. Když kolem roku 1997 promluví, mluví i proti sobě. Soud to později zohlední: dostane 21 let, ne doživotí. Přesto zůstává otázka, kterou nelze vyřešit jednou větou: kde přesně končí vina, když je svoboda dlouhodobě devastována?

Případ bez hrobů je forenzní rébus. Důkazy se musely skládat pečlivě jako skládanka: mikroskopické biologické zbytky a DNA v potrubí a na místech, kde by být neměly, chemické stopy kyselin a žíravin, časové osy zmizelých v kolizi s alibi, dopisy a dokumenty, které měly krýt prázdno, konzistentní a detailní výpověď Ágnes, kterou podporují nálezy. Když se jednotlivé linie složí, vznikne obraz, který už nelze odbýt náhodou.

Policie zároveň vyvrací alternativy: nejsou záznamy o legálních překročeních hranic v daných časech, žádné stopy po pracovních smlouvách zmizelých v Maďarsku ani v sousedních zemích, žádné ověřitelné kontakty. „Ztratili se“ je prázdná věta – když ji zatížíte fakty, spadne.

Před soudem Pándy trvá na nevině. Tvrdí, že to jsou intriky, že dcera lže, že oběti žijí. Někdy tvrdí, že s nimi komunikuje prostřednictvím andělů. Mluví klidně, jako by šlo o teologickou disputaci, zároveň však arogantně odmítá jakoukoliv vinu. Na stole leží ale něco jiného: řetěz nepřímých důkazů, které se podporují navzájem. Porota vyslechne svědky z církevního prostředí, sousedy, znalce, analyzuje časové osy a laboratorní zprávy. Rozsudek: vinen za šest vražd (dvě manželky, čtyři děti). Trest: doživotí. Ágnes: 21 let.

Pro Belgii je tohle druhý národní šok v krátké době. Po vrahu Dutrouxovi přichází jiný typ hrůzy: ne síť únosců, ale domácí autorita, která proměnila byt v likvidační dílnu. Média i veřejná debata řeší, jak snadno se může náboženská role proměnit v neprůstřelný štít.

Ve věznici v Nivelles se Pándy stylizuje do role nespravedlivě stíhaného duchovního. Píše dopisy, cituje proroky, hovoří o pronásledování. Nikdy neprojeví lítost, nikdy nepřijme fakt, že by měl nést vinu. Umírá v roce 2013 ve věku 86 let. Oznámení je stručné – pár řádků v tisku. Pohřeb bez veřejnosti, bez zájmu. Dům v ulici Rue Van der Noot je mezitím zbourán; město i sousedi chtějí navždy zavřít prostor i paměť. Na místě je dnes prozaický asfalt. Vzpomínka zůstává v myslích lidí, kteří tam žili.

Případ Andráse Pándyho učí několik věcí, které si kriminalisté i sociální pracovníci opakují dodnes:

1. autorita a charisma nejsou důkaz bezúhonnosti,

2. izolace je nejúčinnější nástroj kontroly,

3. dlouhodobé psychické násilí mění parametry viny u těch, kdo jsou současně oběťmi i vykonavateli,

4. i bez těl lze vraždy dokazovat – když se vyšetřování opře o trpělivost, forenzní drobnohled a skládání časových map.

A ještě jedna věc: jazyk. Náboženské termíny se v Pándyho domě staly základem pro příkazy. Když slova, která mají nést útěchu, začnou legalizovat moc, je to varovný signál pro každé společenství.

Policie nikdy nenašla kompletní těla. Ale z výpovědi Ágnes a stop lze poskládat, jak to pravděpodobně vypadalo. Předcházela hádka nebo „soud u kuchyňského stolu“. Rána z pistole, ticho, pak praktická fáze: plastové plachty, pilka, vana. Kyselina udělá svoji pomalou práci. V noci Pándy větrá, pálí, splachuje. Ráno roztáhne záclony, vezme Bibli a jde ven – jako by šel sloužit. V rytmu, který nesmí nic narušit.

Z případu zůstaly fragmenty: fotografie z dětství, ruce na klávesnici psacího stroje, černobílý snímek obličeje, který se neusmívá ani nemračí. A pak to nejpodstatnější: jména zmizelých, v archivech přerušené řádky. Tohle není příběh o děsivém cizinci. Je to příběh o muži, kterého znali sousedi jménem. O domě, kolem něhož chodily děti do školy. O městě, které si zvyklo nevšímat si zápachu. Ty nejhorší zločiny se nestávají kdesi v temnotě, daleko od civilizace. Mohou se odehrávat za dveřmi souseda, v protějším domě, ve svatostánku, kde bychom hledali spíš pomoc než zradu.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.theguardian.com/world/2002/mar/07/andrewosborn

https://www.lemonde.fr/europe/article/2013/12/24/belgique-le-tueur-en-serie-andras-pandy-est-mort_4339343_3214.html

https://murderpedia.org/male.P/p/pandy-andras.htm

https://www.spiegel.de/panorama/justiz/andras-pandy-pastor-des-teufels-in-belgischem-gefaengnis-verstorben-a-940782.html

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/zvrhly-pastor-utoci-proti-tvrdemu-trestu.A020218_112851_zahranicni_kot