Článek
Přiznám se: Mě taková vyhlídka opravdu neděsí. Když jsem se narodil, jeden bývalý generál zrovna funkci prezidenta republiky vykonával - a vzato v celkovém kontextu, to, co bylo tehdy ve společnosti špatně, určitě nijak nesouviselo s jeho předchozí profesí. Dá se dokonce říci, že při vší bídě a excesech v závěru života byl původně spíše prezidentem o něco lepším než jeho předchůdce i nástupce.
Když slyším lidi ročníku 1975 a starší tvrdit, jak je prý děsí generál v prezidentské funkci, je mi jich opravdu moc líto. Za prvé musejí mít za sebou hrozné dětství či mládí naplněné nepředstavitelným děsem z vojenské diktatury armádního generála Svobody. Za druhé musejí trpět příšernou sklerózou, pokud si už vůbec nepamatují, co v minulosti zažili. Jestliže jim uniká, že bývalý generál prezidentem je věc, která se nachází zcela v rámci jejich vlastní životní zkušenosti, jsou na tom nejspíš velice bledě - a nedivil bych se ani Alzheimeru.
Když mi byly tři roky, generál António de Spínola sehrál jako prezident jednu z klíčových rolí při přechodu Portugalska k demokracii a při ukončení koloniálních válek. Chápu, zrovna tohle si mnozí v hlavě nedrží - mě se však zdá důležité pamatovat si, že vojáci rozhodně vždy nechodí do politiky s cílem udělat ze státu jedna veliká kasárna, natožpak „zatáhnout zemi do války“.
Pokud mi paměť slouží, vzpomínám si také na tohle: Zdaleka největší paseka historicky v Evropě nastala, když se hlavou státu stal jistý hluboce zakomplexovaný malíř akvarelů; a ovšem jinde ještě, když se k moci prodrali nedostudovaný seminarista nebo knihovník.
V řádu mé životní zkušenosti spočívá vědomí, že každý politik, ať už byla jeho původní profese jakákoliv, musí být účinně kontrolován, místo aby se slepě spoléhalo na jeho údajnou dokonalost a morální hodnoty. A dále, že je nesmírně důležitý princip civilní kontroly nad armádou.
Leč všechno dosud vyřčené bude mít nakonec podobný osud, jako když hodíte kámen do tůně. Chvíli se snad ještě budou na hladině dělat kola - a pak, aniž se cokoliv podstatného změnilo, se vše vrátí ke statu quo ante.
Ty naše spoluobčany, kteří cíleně vytěsnili část své životní zkušenosti, aby mohli sami sebe tady a teď přeměnit v nástroj šíření paniky, žádným způsobem komunikace nelze přesvědčit o chybnosti jejich názorů.
Vulgárně se vyjadřující osoba závislá na alkoholu ve funkci ceremoniální hlavy státu jim nevadí. Člověk zneužívající dotace oplývající výroky s nulovou pravdivostní hodnotou by jim také nevadil. Avšak - ó hrůzo! - nesnesou prý pomyšlení na možnost, že by tuto funkci vykonával bývalý voják. To by snad nastal konec světa…
Ve skutečnosti takoví lidé jsou i sami k sobě vrcholně nepoctiví. Prostě jen slepě věří tomu, čemu věřit chtějí - a nějaká „bezvýznamná“ fakta pak na jejich politickém přesvědčení nemohou nic změnit.
Článek také vyšel na webu Britských listů (blisty.cz)
