Článek
„Michala mám ráda, ale ten jeho syn, potkalas ho někdy? To je neuvěřitelný! Tam museli ve výchově něco hodně pokazit, že mají takovýho nezvladatelnýho spratka.“
Nezvladatelný spratek, kde rodiče pokazili výchovu. Takovými slovy počastovala kolegyně syna našeho společného kamaráda Michala. Lukáš je na první pohled normální šestiletý klučík, bystrý a zvídavý. Má chytré otázky a rád si povídá s dospělými. Co je ale problém, to je kontakt s jinými dětmi. Nesnese, když mu někdo naruší jeho prostor, když se na něj někdo tlačí nebo mu někdo sahá na věci. To je pak agresivní. Takže do kluka, který leze na žebříku na prolízačku příliš blízko za ním klidně šťouchne tak, až spadne dolů. Nenapadne ho, že je to špatně. Každý kontakt s jinými dětmi, ať už na hřišti nebo s dětmi kamarádů, končí do pár minut řevem.
Taky trpí nezvladatelnými záchvaty vzteku v nečekaných situacích. „Je moc rozmazlený, zasloužil by si pár na zadek.“ Kolikrát jen Michal o synovi tohle slyšel? Dobře míněné rady od náhodných kolemjdoucích o tom, jak má zvládat svoje dítě, které se válí po zemi, protože mu rodiče nechtějí koulit hračku. Že tohle si přece dobře vychovaný kluk nemůže dovolit. A jak jsou asi málo důslední.
Lukáš má Aspergerův syndrom, což je forma autismu. Jeho inteligence je v šesti letech na úrovni desetiletého dítěte, ale ta sociální na úrovni batolete. Při běžném kontaktu na Lukášovi není nic poznat. Ani řada lidí z nejbližšího okolí neví, že má vrozenou poruchu činnosti mozku. Že jeho záchvaty vzteku, kdy se válí na zemi na hřišti, protože mu jeho oblíbenou houpačku někdo zasedl (ačkoliv by klidně mohl jít na vedlejší), nejsou vynucováním si pozornosti rodičů, nedůslednosti ve výchově nebo rozmazleností. Když se jeho rodiče párkrát pokusili ohradit, že jejich dítě je autista, dozvěděli se například, že „dítě od sousedů je autista. Nemluví a chodí po špičkách, vy nemáte žádného autistu! Rodičů autistů je mi líto, ale vy se jen vymlouváte na svou neschopnost.“
Michalova žena byla vždycky nekonfliktní osoba, která hlavně chtěla s každým vycházet zadobře. Jakmile její dítě jen kňourlo, raději vystoupila z autobusu, aby někoho neobtěžovala. Kvůli strachu z ataku na jiné dítě lítala i na hřišti do vzdálenosti 50 cm od syna, aby mohla okamžitě zasáhnout. Přesto se to ne vždy povedlo. Když na ni jednou ječela cizí matka, že její manžel dělá MMA a dá jí co proto, protože Lukáš shodil vší silou na zem batole, které se nebezpečně blížilo k jeho hradu z písku, nedokázala se ho zastat. Jen zoufale brečela a omlouvala se. Vlastní syn jí připadal jako nejhorší dítě pod sluncem.
Ač se snažili o možné i nemožné, trpělivě vysvětlovali, upláceli, trestali, nic nepomohlo, jeho chování vůči cizím dětem se neměnilo. Michalova žena se úplně uzavřela. Přestala chodit na hřiště, přestala se stýkat s kamarády, co mají také děti. Kvůli každodenním komentářům od cizích lidí se pro jistotu začala vyhýbat lidem úplně a celou rodičovskou seděla se synem doma. Na školku si Lukáš, který je na ni extrémně upnutý, zvykal pět měsíců. A i poté ji téměř každý den volali, aby syna vyzvedla už po obědě, že je nezvladatelný. A to to byla speciální školka s asistenty. Takže místo návratu do vysněné práce mohla maximálně pár hodin denně brigádničit. Manžel, který musel pracovat o to víc, nechápal, z čeho je tak vysílená a vyčerpaná. Vždyť mají přece normálního kluka.
Normálního kluka, který se budí i šestkrát za noc, aby se ujistil, že je máma vedle. Kluka, který bez mámy neusne, i kdyby měl být vzhůru do rána. Kluka, který jí jen špagety a nic jiného. Kluka, který potřebuje každý večer tři hodiny uspávat houpáním na balonu a zpíváním jedné a té samé písničky. Kluka, který má desetkrát za den záchvat vzteku, kdy bouchá hlavou o zeď nebo o zem. Kluka, který je přecitlivělý na zvuk, takže nesnese ani MHD, ani obchod, natož hrající rádio. Jedni prarodiče zastávali názor, že není nic, co by tvrdá ruka nevyřešila. Celkem brzo se jich Lukáš začal bát a odmítal s nimi trávit čas. Druhá babička prohlásila, že ho nezvládá a hlídat ho teda rozhodně nebude. A tak na všechno zůstala Michalova žena sama. Uzavřená ve svém světě bez podpory kohokoliv. A s pocitem, že naprosto selhala, že si to dítě špatně vychovala, že je málo důsledná, nastavuje špatně hranice a kdoví, co ještě.
Naposled selhali u zápisu do školy. V jedné je rovnou odmítli s tím, že jejich synovi bude líp ve zvláštní škole (poznámka pod čarou: mám několik kamarádů Aspergerů mezi vědci, vysokoškolskými pedagogy, IT specialisty, jakápak zvláštní škola?). Ve druhé na zápise odmítl říct jakoukoliv básničku, vlastně odmítl s učitelkou komunikovat úplně. Na zkušební hodině nechtěl tleskat s ostatními dětmi do rytmu, že takové blbosti dělat nebude. A odmítl se nechat vyfotit bez přítomnosti rodiče. Skončil v nultém ročníku, aby si zvykl.
Jeho vztah k okolí se postupně zlepšuje, už se naučil cizí děti ignorovat a zvládat lépe svoje emoce. Postupně si zvyká na nová jídla i situace. Jednou už dokonce zvládnul usnout i s tatínkem. Ale to vše jen díky velkému úsilí jeho rodičů. Úsilí, které je v mnohém srovnatelné s úsilím rodičů dětí na vozíku nebo třeba dětí s cukrovkou. Jenže místo podpory a pomoci se jim dostává jen odmítnutí, opovržení a urážek.
Tak až zase příště budete mít potřebu někoho moralizovat ohledně jeho dítěte a výchovy, spolkněte raději svoje jedovaté komentáře. Nikdy nevíte, s čím se ten druhý potýká. Některé věci nejsou na první pohled vidět.
