Článek
Nedávno jsem se po několika letech viděla s kamarádkou. Její holčička je o trochu starší než náš syn a tak jsme vyrazily na hřiště. V jednu chvíli malá předškolačka spadla z houpačky a spustila pláč. Její maminka na ni vyjela, co tak křičí, vždyť se nic nestalo. Holčička ale brečela se stále stejnou intenzitou. Maminka se ke mě otočila a omluvným hlasem pronesla: „No je to hrozná hysterka, kvůli všemu dělá takovéhle scény.“ Bylo mi holčičky trochu líto, jak tak seděla pod houpačkou a usedavě brečela. Dívala jsem se na ni a syn také a její maminka se ji dost neúspěšně snažila uklidnit. Popadla ji za ruku a vytáhla do stoje: „Prosím tě, nedělej mi ostudu! Co tak vyvádíš? Podívej na Ríšu. Je mladší a nebrečí. Podívej, jak se na tebe kouká! Co si o tobě asi pomyslí?“
Maminka uhodila hřebíček na hlavičku. Co si o tobě ostatní pomyslí? Kdybych maminku holčičky neznala, řekla bych si, že je to jen nějaká manipulativní technika, jak holčičku zpacifikovat. Jenže je to moje kamarádka. Krásná a úspěšná žena. Vypadá aspoň o pět let mladší, vždy skvěle namalovaná, s postavou modelky. Bez dokonale nalakovaných nehtů by nevyšla na ulici. V práci sklízí jeden úspěch za druhým a její pohádkové manželství by jí mohl každý závidět. Aspoň tak se prezentuje světu.
Na sociálních sítích sdílí skoro denně rozzářené fotky s dětmi v nažehlených oblečcích, fotky s manželem s koktejlem v ruce v drahé restauraci ('i po 15 letech randíme jak za mlada!'), nebo sebe, jak jen tak mimochodem stojí na hlavě v jógové pozici, zatímco na plotně bublá večeře. Kdybych ji neznala, nejspíš budu mít pocity méněcennosti, že my s manželem nechodíme do drahých restaurací, ale raději si otevřeme doma po večeři víno (protože někdo musí hlídat děti). Naše děti, ať už je fotím kdykoliv, vždy mají na tričku flek a netváří se jak z brožury. A když mě jednou manžel vyfotil při sportu, vypadala jsem víc jak neohrabaný hrošík, než jak dokonalá harmonická éterická bytost.
Jenže je to moje kamarádka, takže vím, že v pubertě si prošla anorexií a i teď důsledně počítá každou kalorii. Kvůli nadměrné štíhlosti se jí dlouho nedařilo počít a i v těhotenství ji museli lékaři hodně kontrolovat. Po porodu se ve snaze zhubnout co nejrychleji těch pár přebytečných kilogramů omezovala v jídle tolik, že ze dne na den přišla o mléko. Taky klidně bude do dvou ráno vzhůru, než aby měla druhý den mastné vlasy nebo oloupaný lak na nehtech. Za oblečení, kosmetiku a kadeřníka utratí opravdu dost peněz. I její úspěchy v práci jsou draze vykoupené. Aby nepřišla o pozici, pracovala i na mateřské. Šéfové jí dělali ze života peklo, takže často s kojencem na klíně dodělávala do půlnoci projekty, aby se pak nedočkala ani kvalitního ohodnocení. Práci, kterou prezentuje světu jako dokonalou, ve skrytu duše nesnáší, ale bojí se ji změnit, protože už tam toho tolik obětovala. A s manželem, se kterým jí to teď snad už zase klape, několik let žili v podstatě odděleně. Našel si milenku (a světe div se, vůbec nebyla tak krásná, štíhlá a dokonalá, jako moje kamarádka!).
Ale to jsou věci, které se na sociálních sítích neukazují. Celý život mojí kamarádky byl od dětství formován oním: Co si o tobě ostatní pomyslí? A ve stejném duchu teď tlačí na svoji holčičku, hysterku, co přece nemá důvod brečet. Hlavně, ať jí už přestane dělat ostudu! A ať si Ríša s maminkou nemyslí, že je snad nevychovaná.
Nevím, co si myslel Ríša, ale mě bylo holčičky upřímně líto. Bylo mi líto i její maminky. Život ve snaze splnit očekávání společnosti a udržet si bezchybnou sebeprezentaci určitě není jednoduchý. Jsem ráda, že mně bylo vždy jedno, co si o mě kdo pomyslí. Když mám náladu, ráda si obleču žluté triko a zelenou sukni a neřeším, že letos je v módě fuchsiová. S manželem nearanžujeme fotky koktejlů na instagram, ale radši si u vína upřímně popovídáme. Fotky dětí na sociální sítě vůbec nedávám a sport? Ten dělám pro radost a pro zdraví a je mi fuk, že u něj vypadám jak hrošík. Nepotřebuju nikoho jiného přesvědčit, jak dokonalý mám život. Žiju svůj život svobodně a hlavně autenticky.
