Nejpřekládanější česká kniha, Reportáž, psaná na oprátce, vznikla na toaletním papíru

Přestože naše literatura zplodila spoustu vynikajících autorů, jen málokoho by zřejmě napadlo jiné jméno, než jedno ze čtyř výše uvedených, pokud jde o nejpřekládanější českou knihu vůbec. Knihou, která byla přeložena do největšího počtu jazyků, je však Reportáž, psaná na oprátce od komunistického novináře Julia Fučíka.

Čtveřice jmen přesto nebyla v úvodu článku zmíněna náhodou. Krom toho, že se jedná o spisovatele, kteří by většinu lidí v souvislosti s nejpřekládanější českou knihou zřejmě napadli, by mnozí z nás nebyli daleko od pravdy, protože právě tito autoři se dělí o pomyslné 2. až 5. místo v pořadí Hašek, Čapek, Kundera, Hrabal.

Dílo Bohumila Hrabala bylo podle údajů z konce roku 2021 přeloženo celkem do 36 jazyků, zatímco nedávno zesnulý Milan Kudera je dnes čtenářům k dispozici ve více než 40 jazycích. Dílo Karla Čapka pak existuje v 52 jazycích a Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války dosáhly čísla 58. Ani to však nestačí na Fučíkovu Reportáž, psanou na oprátce, která byla do roku 2009 přeložena do rekordních 90 jazyků.

K tomuto úctyhodnému číslu je však v zájmu fair play nutno dodat, že zmíněnému rekordu šel minulý režim tak trochu naproti. Kniha se po svém vydání dočkala velkého ohlasu u nás i v zahraničí, takže Julius Fučík se po své smrti stal pro komunistický režim jak účinným nástrojem propagandy, tak i zajímavým vývozním artiklem. Reportáž, psaná na oprátce byla postupně přeložena do všech světových i méně světových jazyků, hned několik z nich nicméně patří mezi jazyky různých národů tehdejšího Sovětského svazu, které byly minulým režimem vybrány záměrně, a Reportáž, psaná na oprátce je dodnes často jedinou českou knihou, která do nich kdy byla přeložena.

„Na 167 odřezcích toaletního papíru, jaký se fasoval v kriminále gestapa, potají sepsal vězeň, jehož čekala poprava, očitou zprávu a nadosobní apel. Z propašovaných ústřižků se stala nejpřekládanější knížka naší moderní literatury.“ Těmito slovy popsal genezi Reportáže, psané na oprátce historik Zdeněk Mahler ve své předmluvě k 40. českému vydání této knihy v roce 2008. A přesně tak naše nejpřekládanější kniha opravdu vznikla.

Julius Fučík byl zatčen gestapem koncem dubna 1942. Jen o měsíc později byl v rámci operace Anthropoid spáchán atentát na Heydricha a nacisté v protektorátu rozpoutali hotové peklo. V době, kdy lidé chodili na popravu po stovkách, se Fučíkovi podařilo vzbudit ve svých věznitelích dojem, že má napojení na hlavu ilegální KSČ, zřejmě Jana Švermu, jehož dopadení by bylo pro gestapo obrovským triumfem. Díky této „vysoké hře“, jak svůj plán sám nazval, se mu podařilo přežít vlnu největších poprav. Věděl, že smrti neujde, získal ale alespoň trochu času, během kterého souhrou šťastných náhod navíc dostal možnost po sobě něco zanechat.

V době, kdy bylo vyšetřování jeho případu ukončeno a Fučík už čekal pouze na odeslání k soudu do Říše (kde ho čekal jistý trest smrti), za ním přišel dozorce Adolf Kolínský s nečekanou nabídkou. Zeptal se ho, zda by nechtěl něco napsat, popřípadě někomu něco vzkázat. Sám Fučík to popsal tak, že mu tím Kolínský umožnil, aby nezemřel docela. Psát mohl jen ve chvílích, kdy měl službu právě Kolínský a český dozorce Jaroslav Hora. Oba všech 167 motáků za obrovského osobního rizika pravidelně vynášeli a až do konce války uschovali.

Samotný proces psaní však za daných podmínek samozřejmě nebyl jednoduchý. Zdeněk Mahler ho popsal následovně: „Musel spěchat. Formuloval stručně, psal rychle, skoro bez škrtů a bez možnosti dodatečných úprav, usiloval o aforistickou pádnost. Časová tíseň se stupňovala, redukoval své představy, musel se omezit na heslovité poznámky. Chvilky na psaní skončily při osmnácté službě, po deseti týdnech. Poslední den před transportem k soudu vychrlil poslední kapitolu.“

Julius Fučík byl popraven 8. září 1943, 3 měsíce poté, co dopsal a odevzdal poslední moták. Celá kniha pak vyšla teprve po skončení války v roce 1945. Jak je ale známo, komunisté ve své snaze udělat z Fučíka dokonalého člověka některé pasáže drobně pozměnili či úplně vynechali. Nejdůležitější vynechávka se týkala samotného závěru knihy, ve kterém Fučík přiznává, že na gestapu vypovídal. Tato pasáž byla vynechána ve všech vydání Reportáže až do pádu režimu v roce 1989 a celá kniha pak vyšla poprvé beze změn teprve v roce 1995.

Mezitím se nicméně objevila řada pochybností týkajících se jak Fučíkovy role v odboji, tak pravosti Reportáže jako takové. Mnozí odmítali uvěřit, že by v podmínkách vězení na gestapu bylo vůbec možné, aby vzniklo dílo takového rozsahu a literární kvality. Krom Egona Hostovského či Václava Černého o pravosti Reportáže pochyboval např. Ferdinand Peroutka: „Co každý, kdo prožil nějakou dobu v pankráckém vězení, naprosto jistě ví, že tam snad mohl být v rychlosti napsán několikařádkový dopis tuhou, která bývala skrývána ve škvíře v podlaze, ale ne tak velká a stylisticky vybroušená kniha.“

Teprve po pádu komunistického režimu bylo možné pochyby o pravosti celé knihy jednou provždy potvrdit či vyvrátit. Kriminalistický ústav ministerstva vnitra tehdejší ČSFR provedl v roce 1990 detailní vědeckou expertízu, která konstatovala, že „autorem všem 167 motáků je Julius Fučík a kromě úprav, oprav a vpisů samotného autora nebyly nikde v textu zjištěny žádné mechanické ani jiné zásahy cizích osob.“

Zatímco pro generace našich rodičů a prarodičů byla Reportáž, psaná na oprátce povinnou četbou a obraz Fučíka jako poloboha jim byl minulým režimem vnucován při všech možných příležitostech, u dnešních mladých lidí, kteří nejsou minulostí nijak zasaženi, je tato kniha stále oblíbená. A podobně, jak potvrzuje bohemista Alessandro Catalano, je tomu i u studentů zahraničních: „Bohumil Hrabal v jednom rozhovoru tvrdí, že ve světové literatuře existují tři velké reportáže – Zápisky o válce Galské Julia Caesara, Kniha Mojžíšova a Fučíkovo dílo. Myslím, že Hrabal to myslel naprosto upřímně. Mám to vyzkoušeno u studentů, nic o Fučíkově knize neříkám, dám jim to přečíst a studenti jsou z ní opravdu nadšeni. Samozřejmě chápou, že tam je určitá ideologická patina, ale cítí z té knihy přesvědčivost.“

Slova italského bohemisty mohu z vlastní zkušenosti jen potvrdit. Zejména zahraniční studenti většinou nemají s ideologickým podtextem knihy žádný problém. Daleko silněji vnímají sugestivnost autorova vyprávění, které začíná jako osobní zpověď, ale postupně přeroste v působivý morální apel o svobodě, lásce, spravedlnosti a lidské statečnosti. Jinými slovy o hodnotách, které rezonují v každé době a za jakéhokoli režimu.