Hrdinka Inka Bernášková: První Češka, která skončila pod gilotinou

Pamatuji si, jak Česká televize v první polovině 90. let začala vysílat pořad GEN (Galerie elity národa), ve kterém očima různých režisérů představovala divákům přední postavy naší vědy, kultury, umění či sportu. Společným jmenovatelem všech dílů tohoto pořadu byl ovšem fakt, že se ve všech případech jednalo o osobnosti dosud žijící. Pokud bych měl vytvořit podobný pořad s profily předních českých osobností minulosti, nebyl bych určitě sám, kdo by ani na chvilku nezaváhal nad jménem Inky Bernáškové, první Češky odsouzené nacisty k trestu smrti.

Irena Bernášková se narodila v roce 1904 v Praze jako druhá ze tří dcer malíře a grafika Vojtěcha Preissiga a jeho ženy Ireny. V roce 1910 se rodina přestěhovala do USA. Právě zde se ukázalo, že malá Inka bude děvče mnoha talentů. Rychle zvládla základy angličtiny, ale šla jí i matematika, chemie, literatura, hrála na housle a klavír, skvěle plavala i lyžovala a ve 13 letech se dokonce naučila řídit auto. V roce 1921 se Inka a její sestry vrátily do vlasti a o čtyři roky později se v Praze vdala za svého bratrance. Vzali se tajně a za svědka jim šel náhodný kolemjdoucí z ulice.

Rodiče se svatbou nesouhlasili a otec s Inkou dokonce na několik let přerušil veškerý kontakt. Neústupná dcera si však sňatek nenechala vymluvit: „Rozhodnuto. Dala jsem slovo,“ odpověděla stručně na otcův rozhněvaný dopis. Její manželství však nebylo šťastné. Eduard toužil po tom, aby mohl svoji ženu ovládat. Bránil jí chodit do práce, chtěl, aby na něm byla závislá. Inka navíc potratila a po těžké operaci už další děti mít nemohla. Eduard si v té době našel milenku a manželství se tak začalo rozpadat.

Koncem 30. let však zároveň došlo k jejímu smíření s otcem. Ten se tou dobou vrátil do Československa a stejně jako Inka těžce nesl podepsání mnichovské dohody. Oba se okamžitě rozhodli zapojit do protinacistického odboje. Ihned po mobilizaci se Inka dobrovolně přihlásila jako zdravotní sestra k Červenému kříži a ošetřovala raněné uprchlíky z obsazeného pohraničí. Když pak v březnu 1939 do Československa napochodovali němečtí okupanti, otec i dcera Preissigovi se již podíleli na vydávání ilegálního časopisu V boj.

Na vydávání časopisu V boj se podílely i obě Inčiny sestry, stejně několik dalších členů Preissigovy rodiny. Vojtěch Preissig maloval obálky a překládal, Inka přepisovala texty na stroji, rovněž překládala a roznášela výtisky, přičemž jedno číslo vždy provokativně zanesla i na samotné sídlo gestapa v Petschkově paláci. Gestapo po vydavatelích časopisu neúprosně pátralo a několik autorů se mu záhy podařilo zatknout, ale Preissigovi měli dlouho štestí. Poté, co byli zadrženi někteří hlavní vydavatelé a zabaveny jejich tiskařské stroje, Inka stránky rozmnožovala pomocí válečku na nudle.

Krom toho neúnavně sháněla prostředky i další spolupracovníky, dlouho do noci si dělala poznámky a psala, poslouchala zakázaný rozhlas, tiskla, vlastnoručně sešívala a s obrovským rizikem i sama roznášela výtisky časopisu. Od ledna 1940 byla navíc oficiálně rozvedená, a tak kromě povinností s výdáváním ilegálního časopisu začala ještě převádět uprchlíky na Slovensko. „Do noci byla na nohou, hned v Praze, hned zase u otce, ve schůzkách, na sháňkách, v roznášce […] Nikdy nelitovala námahy ani obětí. Neznala překážek. Nebezpečí ji spíš podněcovalo, než odrazovalo,“ vzpomínal po válce Arnošt Polavský, jeden z členů redakce.

Odbojová práce se pro Inku stala posláním, pro které byla ochotna udělat cokoli. Opatřila si falešnou legitimaci, obarvila si vlasy, začala nosit brýle a cizí lidé ji znali pod různými jmény, která používala podle situace. Nakonec ji však gestapo přeci jen dopadlo. Stalo se tak 21. září 1940 v ulici Na Poříčí. Spolu s ní téhož dne zatkli i jejího bývalého manžela, sestru Yvonu a několik dalších lidí, se kterými spolupracovala. Zpráva o jejím zatčení vyvolala nezi příslušníky odbojové organizace Obrana národa i mezi dalšími spolupracovníky paniku, protože se domnívali, že jako žena může jen těžko vydržet nelidské výslechy na gestapu bez toho, že by někoho prozradila. To se ovšem nestalo.

Během dlouhých výslechů na gestapu byla Inka zmlácená tak, že naprosto ztratila svoji ženskou podobu. Přesto ani přes brutální násilí, kterému podlehla spousta jinak statečných vojáků, nikoho ze svých spolupracovníků neprozradila: „Tvrdá česká palice nevydala ani sten. Ani když ji v dalším kole sbíral za vlasy ze země a otloukal kruhovitě o zeď. Konečně bezradné pokrčení ramen ustoupivšího dobyvatele. Ač s oteklým okem, porouchaným ušním bubínkem a oteklými tvářemi, zaznamenala jsem to s potěšením mnohonásobným,“popsala svůj výslech v Petschkově paláci.

Nejenže během výslechů nikoho nezradila, ale i vinu ostatních brala (stejně jako její otec) sama na sebe: „Ne, není to pravda. Tatínek lže. Jen si u mě v kuchyni míchal barvy. O výrobu ilegálního časopisu se nezajímal. Vše jsem dělala já. Já jsem psala, sama obstarala stroje i tiskla,“ tvrdila neustále. Po prvním výslechu ji na celu donesli zmlácenou tak, že ji gestapáci museli dát 10 dní pokoj, aby byla vůbec schopná dalšího výslechu. Ten trval nepřetržitě 3 dny a ani tentokrát její vyšetřovatelé nepochodili. Podle svědectví bývalého manžela Eduarda se Inka, přestože byla samá krev a rána, dokonce neváhala s gestapáky prát.

Podobnou statečnost pak projevila i před německým lidovým soudem. Ten se konal 5. března 1942 a předsedal mu sám Otto Georg Thierack, pozdější říšský ministr spravedlnosti. Namísto doznání, které se od obžalovaných očekávalo ve snaze uchovat si alespoň minimální šanci na mírnější trest, Inka na úvod prohlásila: „Jsem občankou Československé republiky. Nemáte mě právo soudit, neboť nejsem občankou vaší Německé říše“.

„Hitler vás vede do zkázy. Vaše Říše dříve či později bude sražena na kolena,“ pokračuje opovážlivě a předsedovi senátu začíná být jasné, že z téhle Češky přiznání nedostane. „Československá republika žije a žít bude!“ křičí přímo na soudce, který po krátké poradě podle očekávání vynáší trest smrti. „Tož nadešel můj čas a nevěřili byste, že jdu klidně… přála bych si vás hlavně přesvědčit, že mi to není těžké. Mnoho pus a jdu ne jako otrok hnán do své kobky, ale jako ten, jenž zahalí se v plášť svůj a uléhá k příjemným snům. Bude 5. hod. ráno. Vaše milující Irena,“ píše v posledním dopise. O pár okamžiků později bude jako vůbec první Češka sťata gilotinou.

„O jedno prosím: vy, kteří přežijete tuto dobu, nezapomeňte. Nezapomeňte dobrých ani zlých. Sbírejte trpělivě svědectví o těch, kteří padli pro sebe i pro vás. Jednoho dne bude dnešek minulostí, bude se mluvit o veliké době a o bezejmenných hrdinech, kteří tvořili historii. Chtěl bych, aby se vědělo, že nebylo bezejmenných hrdinů. Že byli lidé, kteří měli jméno, svou tvář, své touhy a své naděje a že proto bolest i nejposlednějšího z nich nebyla menší než prvního, jehož jméno bude zachováno. Chtěl bych, aby vám všichni byli vždy blízcí, jako lidé vám známí, jako lidé rodní, jako vy sami. Byly vyvražděny celé rody hrdinů. Zamilujte si alespoň jednoho z nich jako synové a dcery a buďte naň hrdi jako na velikého člověka, který žil budoucností. Každý, kdo věrně žil budoucností a pro její krásu padl, je postavou z kamene tesanou.“ píše Julius Fučík ve své Reportáži, psané na oprátce.

Kéž by se jeho přání v tomto případě vyplnilo. Irena Bernášková totiž nebyla bezejmennou hrdinkou, třebaže její jméno za ta léta upadlo v zapomnění. Naopak byla jednou z mimořádných postav našeho odboje. A pokud snad nejsme schopni si ji zamilovat, jak nás nabádá Julius Fučík, mohli bychom si její jméno alespoň zapamatovat.