Článek
Bylo mi 22 a chodila jsem s kamarádem. Pocházeli jsme ze stejné obce, a měli toho spoustu společného. Fungovalo to moc dobře, dokud jsme nezačali bydlet v patře domu jeho rodičů.
Soužití jako takové s rodiči nebyl problém. Rozuměli jsme si, ale brzy se to zlomilo.
Vůbec jsem netušila o co se jedná, ale partner se s otcem stále častěji hádali a já pochopila, že je to kvůli mě. Sbalila jsem si svých pár švestek a odstěhovala se. Nechtěla jsem být kamínek sváru. Už tuplem ne, když ani jeden z nich nechtěl říct co se děje.
Honzu i jeho rodiče jsem samozřejmě dál potkávala a o to víc mě to mrzelo.A také jsem byla zmatená, že jsou na mě tak milí a přátelští. Až po dlouhých 13 letech jsem se dozvěděla co v tom bylo.
Na letošní hodové zábavě se mi Honzův táta přiznal. Tehdy když jsem bydlela v jejich domě, jsem ho začala přitahovat. Nedokázal si prý pomoct a několikrát se za mnou vydal, když přítel nebyl doma. Nespočetněkrát stál za dveřmi a váhal. Chtěl jít dovnitř a mít semnou sex. Chtě, nechtě! Naštěstí nikdy nedostal odvahu.
Vše prasklo, když u něj v dílně Honza hledal nějaké nářadí a místo něj našel můj šátek, moje kalhotky a dalších pár věcí, které jsem postrádala. Na to si pamatuju, že se mi ztratil i hřeben. Myslela jsem si tenkrát, že jsem ho nechala v plavání. Chodil prý k nám do bytu a dělal si hezké chvilky v naší posteli, když jsme nebyli doma. Další podrobnosti jsem nechtěla vědět.
A tak se syn se svým otcem porval, pohádal a nakonec se domluvili, že na to zkusí zapomenout. Nestalo se, a tak se stále dohadovali a nevzešlo z toho nic dobrého. Vlastně ano, to že jsme se rozešli a kamínek sváru zmizel.
Prý si slíbili si, že to nikdy nikomu neřeknou. Ale v ten den, bůhví z jakého důvodu jsem se dozvěděla pravdu. Asi už jej tížilo svědomí nebo měl více popito.
Je pravda, že dnes nemám dobrý pocit ani z jednoho z těch dvou. Odpustila jsem to oběma, ale stále mě to nutí přemýšlet nad tím, jak je mnohdy člověk blízko nebezpečí a ani o něm neví. Nebezpečí od člověka, který mě zná od dítěte. Zná moje rodiče a přesto je schopný stát za dveřmi bytu a přemýšlet o tom zda půjde dovnitř a spáchá takovou ohavnost.
Kolik takových lidí po světě běhá je hrozné. Nebo mám na ně prostě jen „štěstí“.
