Článek
Nový návrh zákona Lex Ukrajina 7 již několik týdnů vzbuzuje vášnivé debaty. Cílem tohoto zákona je prodloužení platnosti mechanismu dočasné ochrany pro Ukrajince, kteří byli nuceni opustit své domovy a hledat útočiště v Evropě. Nepřijetí zákona včas by mohlo vést ke kolapsu, a nyní se k tomuto scénáři skutečně tak trochu schyluje, protože poslanci hnutí STAN předložili k zákonu několik pozměňovacích návrhů. Tyto návrhy vyvolaly ostrou kritiku ze strany veřejnosti i opozičních politiků. Mezi nejdiskutovanější patří návrh 727/2, který omezuje možnost občanů Ruské federace získat české státní občanství.
O diskriminační povaze návrhu a jeho potenciální protiústavnosti se již hovořilo mnohokrát. Dnes bych se ale chtěl zaměřit na jiný aspekt celé situace – přesněji řečeno na otázku důvěry ve společnosti. Důvěru v politiky, média a v neposlední řadě také důvěru lidí mezi sebou. Na první pohled se může zdát, že mezi těmito pojmy neexistuje žádná souvislost.
Pokud se podíváme na mediální pokrytí pozměňovacího návrhu – ať už jde o velká, zavedená média jako Novinky, Seznam, Deník či iDNES, nebo menší media a blogy – prakticky všude je tento návrh prezentován pouze jako zpřísnění podmínek pro získání českého občanství pro občané Ruské federace (vzdání se ruského občanství pro možnost získání občanství českého). Důvodem je, že právě takto ho veřejnosti a poslancům představují jeho autoři – poslanec Martin Exner (STAN) a ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) – a to jak v médiích, tak při vystoupeních v parlamentu či na sociálních sítích.
Stačí se přitom podívat na samotný text návrhu, který je veřejně dostupný na stránkách Poslanecké sněmovny. Hned zjistíme, že situace není tak jednoduchá. Podmínka vzdání se ruského občanství tam skutečně figuruje, ovšem pouze jako první bod. Druhý bod totiž pozastavuje projednávání všech žádostí o české občanství podaných ruskými občany až do doby, než pozbude platnosti mechanismus dočasné ochrany pro Ukrajince.
Tato skutečnost je klíčová. Zatímco požadavek na vzdání se ruského občanství (přestože je diskriminační a pro některé žadatele prakticky nesplnitelný) může být společností vnímán spíše jako dodatečný administrativní krok, druhý bod návrhu přináší úplné zastavení projednávání všech žádostí. V praxi by tedy šlo o plošný zákaz, což už je velmi závažné omezení.
Na to, abychom si toho všimli, nemusíme být právníky, ani odborníky na politiku. Stačí si oba body pozměňovacího návrhu pozorně přečíst a věnovat pozornost tomu, kdy má omezení stanovené v druhém bodě přestat platit.
Stejná informace je ostatně uvedena i v oficiální tiskové zprávě na webu Ministerstva vnitra ČR:
„Pozměňovací návrh kromě zakotvení podmínky pozbytí dosavadního státního občanství pro občany Ruské federace jako jedné z podmínek pro nabytí státního občanství České republiky počítá i s přerušením už probíhajících řízení o žádostech občanů Ruské federace starších 15 let až do doby pozbytí účinnosti ustanovení upravujících institut dočasné ochrany.“
Podobně tento problém zmínil ve svém projevu ve Sněmovně dne 6. prosince i poslanec Radek Koten, který proti návrhu vystoupil. Na nepřijatelnou povahu návrhu upozorňují také aktivisté iniciativy Jsme Lidé a v konečném důsledku i sám autor návrhu Martin Exner byl nucen tuto skutečnost připustit v komentářích na sociálních sítích.
Přesto politici nadále zmiňují pouze první bod návrhu a zcela ignorují ten druhý. Média následně přejímají tento výklad bez dalšího ověřování a publikují články, které podstatné detaily návrhu opomíjejí. Výsledkem je řetězová reakce, která v konečném důsledku vytváří u veřejnosti zkreslený obraz o skutečné podstatě návrhu a jeho možných důsledcích. Stačí, aby jeden člověk zamlčel velmi důležitý detail, a pak už budou oklamáni úplně všichni, protože mu prostě všichni uvěřili a nikdo se neobtěžoval analyzovat původní zdroj.
A právě v tomto bodě se dostáváme k otázce důvěry a jejího zneužívání.
Lidé, kteří přicházejí z postsovětských zemí, bývají často překvapeni mírou důvěry, na které je evropská společnost založena. Chybějící dokument lze často nahradit pouhým „čestným prohlášením“, lidé při telefonátech bez obav sdělují své jméno a na dveřích domů jsou napsaná jména obyvatel. V Evropě se zkrátka nepočítá s tím, že na každém kroku číhá podvod nebo nebezpečí.
Není proto divu, že když politik představuje návrh zákona, veřejnost očekává, že budou jasně a transparentně sděleny všechny podstatné detaily. Stejně tak se očekává, že seriózní média budou informovat objektivně a vytvoří komplexní obraz situace.
V případě pozměňovacího návrhu 727/2 ale tento systém selhal. Politici sdělují veřejnosti pouhou část pravdy a média přebírají jejich verzi bez potřebné kontroly. Tím dochází k tomu, že široká veřejnost nemá šanci plně pochopit, co konkrétně návrh přináší.
Důsledky takového selhání mohou být závažné. Dnes se přehlížejí důležité detaily návrhu, který omezuje práva malé národní menšiny v České republice (ano, získání občanství je privilegium, nikoliv právo. Ale právo na objektivní a nediskriminační projednání žádosti už právem bezpochyby je, a právě toto právo je zde odepřeno).
Pokud necháme tento návrh projít bez povšimnutí, vytvoříme tím nebezpečný precedent. Zítra mohou být přehlédnuty detaily jiných zákonů a změn, které mohou zasáhnout mnohem širší skupiny obyvatel.
A co pak? Máme dvě možnosti. Buď se společnost založená na důvěře promění v takovou, kde důvěra už nemá místo – kde lidé nebudou věřit politikům, médiím ani sobě navzájem. Anebo, pokud se tato situace nevyřeší, můžeme sklouznout k ještě horšímu scénáři. Historie nám ukazuje, že právě zneužívání důvěry bylo často prvním krokem k autoritářským režimům. Nikdo z nás si nepřeje, aby se Česká republika vydala tímto směrem. Proto je právě teď tak důležité být obezřetní a důslední. Všichni známe přísloví: „Důvěřuj, ale prověřuj.“ Toto přísloví je v dnešní situaci aktuálnější než kdy dřív.
Důkladná kontrola faktů a pečlivé ověřování informací nikdy nikomu neublížilo. Právě naopak – může být tím, co ochrání důvěru, na níž Česká společnost stojí.
