Namísto ruského medvěda si Česko šláplo na vlastní ocas

Dne 11. února 2025 vstoupil v platnost zákon Lex Ukrajina 7 s „přílepkem“ zakazujícím udělování státního občanství občanům Ruské federace. Přestože je tento zákon v platnosti již půl roku a byl opakovaně analyzován iniciativními skupinami, ochránci lidských práv a profesionálními právníky, mnoho obyvatel České republiky si stále neuvědomuje, jakého „trojského koně“ jim pod záminkou ochrany bezpečnosti propašovali. Ve finále je tento přílepek nejen diskriminační, ale vůbec nepřispívá k řešení bezpečnostních záležitostí. Vzniká mnohem závažnější otázka: neporušuje tímto krokem Česká republika svou vlastní suverenitu? Protože jediní, komu toto opatření skutečně vyhovuje a nezpůsobuje žádné komplikace, jsou ruské úřady.

Jen samotný způsob přijetí tohoto zákona vyvolává řadu otázek.
Pozměňovací návrh, který radikálně mění pravidla pro udělování občanství, byl jednoduše „přilepen“ k zákonu o prodloužení dočasné ochrany pro uprchlíky. Pokud by Senát návrh neschválil, ohrozilo by to pobyt stovek tisíc lidí na území České republiky. Tohle je šikovný způsob, jak přimět všechny hlasovat „pro, že? Opozice se pokusila vstoupit do debaty — více než deset opozičních poslanců se přihlásilo k vystoupení. Místo poctivé diskuse však autoři zákona vyhlásili pevné zařazení hlasování, tedy hlasování bez rozpravy. Diskuse byla zkrátka potlačena. V Rusku je dobře známá věta, jejímž autorem je údajně předseda Státní dumy pan Gryzlov: „Parlament není místo pro diskusi.“
Smutné je, že v případě Lex Ukrajina 7 se Poslanecká sněmovna České republiky zachovala úplně stejně — poslanci nedostali možnost vystoupit proti sporným změnám.

Pro občany Ruské federace, kteří sledovali fungování ruské moci a rozhodli se od ní odejít, to všechno zní až příliš povědomě.
Například nedávno bylo v Rusku trestání za vyhledávání „zakázaných informací“ na internetu přilepeno k návrhu zákona o dopravních společnostech — téměř nikdo si toho nevšiml. Ironií zůstává, že Česká republika se sice snaží distancovat od všeho ruského, ale v legislativní praxi se těmto metodám začíná nebezpečně přibližovat.

Připomeňme si: novela zákona obsahuje dvě klíčové změny. Za prvé vyžaduje, aby se Rusové, kteří chtějí získat české občanství, vzdali svého ruského občanství. Za druhé – a o tom se mluví jen zřídka přímo – dokud platí režim dočasné ochrany pro ukrajinské uprchlíky, je vyřizování všech žádostí o občanství od ruských občanů zcela pozastaveno. Jinými slovy, v praxi je Rusům úplně zakázáno získat české občanství (viz právní rozbor na webu Jsme lidé). Přesto politici, kteří tento zákon prosazovali, v každém rozhovoru opakují: „Rusové si musí vybrat“ – jako by vůbec měli nějakou možnost, z čeho si vybrat. Podle mezinárodní úmluvy OSN, stejně jako podle legislativy Ruska a Česka, se nelze vzdát jediného občanství bez potvrzení o udělení nového (protože druhá část novely zcela zmrazila všechna řízení o udělení občanství, takže potvrzení Rusům nevydávají).

Vzniká tak paradox:
Zákon, který byl představen jako „požadavek vzdát se ruského občanství“, ve skutečnosti tento krok znemožňuje. Můžeme si představit, jaké nadšení to pravděpodobně vyvolalo u ruských úřadů.

Skutečně tato opatření nějak přispívají k bezpečnosti České republiky? Nebo jde jen o populismus? Autoři novely nikdy nevysvětlili, jak má zákon pomáhat chránit stát. Dokonce ani soudci Ústavního soudu nedostali žádné vysvětlení, jak navržená opatření zvyšují bezpečnost a proč nestačí již existující opatření.

Na žalobu podanou senátory česká vláda nedodala ani jeden konkrétní příklad, který by obhajoval nutnost nových omezení pro Rusy. Zatím opatření fungují zvláštním způsobem.
Ukazuje se, že potvrzení o vystoupení z občanství mohou nejsnáze získat ne ti obyčejní Rusové, ale právě ti, kteří jsou skutečně nepřátelsky naladění – agenti a špioni. Možná i bez skutečného vystoupení: úřady jim jednoduše vydají potřebný dokument.
Nebo je dočasně zbaví občanství a po „splnění úkolu“ jim ho opět vrátí.
Zato obyčejní lidé, kteří nemají přístup k podobným mechanismům a kteří neplánují nic zlého vůči České republice, se ocitnou v bezvýchodné situaci.

Úplný zákaz získání českého občanství pro Rusy (což se v současné době fakticky děje) zemi nezabezpečil. Žádný Rus, který získal trvalý pobyt nebo občanství České republiky na základě obecných podmínek, nebyl oficiálně obviněn z diverzní činnosti nebo špionáže. Naopak: Podezřelí z výbuchů ve Vrbětici údajně přijeli s pasy Tádžikistánu a Moldavska na turistická víza.
Podezřelý z žhářských útoků na autobusy v Praze je turista z Latinské Ameriky.
Policista Levan Gurgenidze je občanem České republiky a Gruzie.
Novinářka Natalia Sudlenková je Běloruska, Natalie Šapošnikova je Ukrajinka.

Žádná omezení vůči ruským žadatelům by žádnému z těchto případů nezabránila. Proto je novela Lex Ukrajina jako zamčená branka uprostřed čistého pole. Vypadá přísně, je zamčená… ale je k ničemu. Protože útočník ji jednoduše obejde dvěma kroky. Stručně řečeno, požadavek na vzdání se občanství Ruské federace za účelem získání českého občanství, a dokonce i úplné zastavení vydávání občanství Rusům nijak neřeší otázku bezpečnosti. Naopak – situaci to jen zhoršuje. Místo reálných opatření, jako jsou důkladnější kontroly žadatelů, agenturní práce a další nástroje vnitřní bezpečnosti, se společnosti nabízí populistické řešení, které vytváří falešný pocit kontroly a bezpečnosti.

Jak tento zákon podkopává suverenitu České republiky? Budou nyní o tom, kdo se stane občanem, rozhodovat ruští úředníci. Ještě před vstupem zákona Lex Ukrajina 7 v platnost byl podíl lidí, kteří se po získání českého občanství vzdali toho ruského, velmi nízký. To není překvapivé – zřeknutí se občanství Ruské federace je dlouhý a nákladný proces, který závisí na rozhodnutí ruských úřadů. Podle nového zákona (až a pokud bude zrušeno zmrazení žádostí) je však pro občany Ruska nemožné získat české občanství, aniž by se vzdali toho ruského. To znamená, že konečné rozhodnutí o tom, zda člověk české občanství dostane, je v rukou ruské byrokracie – přesněji řečeno, v rukou státu, který Česká republika oficiálně označuje za hrozbu.

Situace vypadá ještě znepokojivěji v kontextu praxe Ruska. Podle rozhodnutí Velké komory ESLP ze dne 25. června 2024 ve věci Ukrajina proti Rusku (Krym) systematicky porušuje Ruská federace vlastní pravidla pro vystoupení z občanství, a to i za účelem politického nátlaku. Obzvláště vysoké riziko zamítnutí hrozí těm, kteří se účastnili protestů, vyjadřovali se proti válce nebo se ocitli v hledáčku ruských bezpečnostních složek. Naopak je velmi pravděpodobné, že loajálním osobám (například zaměstnancům tajných služeb) bude potřebné potvrzení vydáno bez prodlení, a to i bez skutečného vzdání se občanství.

Ve skutečnosti nyní možnost získat české občanství pro Rusy závisí na dobré vůli Kremlu. Ironií však je, že česká vláda to ani neskrývá. Když skupina senátorů podala žalobu k Ústavnímu soudu a poukázala na ohrožení suverenity, vláda odpověděla, že „současné chápání suverenity připouští její delegování na jiné subjekty“. To znamená, že tím vlastně přiznala, že zákon přenáší klíčové pravomoci… na Rusko. To je obzvláště absurdní vzhledem k tomu, že Česká republika označuje Rusko za hrozbu. Ale podle postoje autorů zákona je delegování pravomocí na takový stát přípustné.

Vzniká tak paradox: zákon, který má chránit Českou republiku před zahraničním vlivem, ve skutečnosti pouze posiluje vliv Ruska na Českou republiku.

„Nejen Česká republika požaduje vzdání se občanství! I jiné země požadují totéž…“ – to není tak úplně pravda. Odpověď na tuto častou otázku zní: ano, v některých zemích platí pravidlo, že pro získání občanství je nutné se vzdát předchozího. Existuje však zásadní rozdíl: stačí prokázat záměr a udělat vše, co je v silách – podat žádost, přiložit důkazy atd. Pokud země původu (například Rusko) žádost ignoruje nebo dané osobě neumožní vystoupit z občanství, není to považováno za zavinění žadatele a občanství je mu přesto uděleno. Tak tomu je například nyní v Nizozemsku, Rakousku a v řadě dalších zemí EU. V České republice tomu tak není. Pokud Rusko člověka nepropustí ze svého občanství, nemůže získat to české. Poslankyně Olga Richterová navrhla pozměňovací návrh, který by takové situace zohledňoval, ale autoři zákona jej bez vysvětlení jednoduše zamítli.

Autoři zákona se snažili přesvědčit veřejnost, že nová novela údajně neovlivní ty Rusy, kteří nepodporují politiku ruského režimu a vystupují proti válce. Ve skutečnosti je však vše naopak: právě tito lidé jsou nejvíce zasaženi. Pro ně je nová norma nejnebezpečnější a zároveň silně diskriminační. Ano, v textu zákona je skutečně uvedena výjimka pro osoby s mezinárodní ochranou. Ve skutečnosti je však takových lidí jen hrstka.

Podle oficiálních statistik Ministerstva vnitra ČR získává v České republice každoročně mezinárodní ochranu pouze několik Rusů (viz analýza na webu Jsme lidé). To znamená, že výjimka funguje pouze na papíře.

Pod palbou – protiváleční aktivisté a opozičníci. Získat status ochrany pro ruského občana v České republice je velmi obtížné. Nejedná se o běžnou praxi, ale o výjimku. Většina Rusů, kteří se rozhodli opustit zemi kvůli nesouhlasu s politikou úřadů, nepožádala o azyl, ale odešla jako běžní emigranti – na studentské nebo pracovní vízum, případně za účelem sloučení s rodinou. To se týká zejména vlny emigrace po roce 2014, kdy značný počet Rusů opustil zemi na znamení nesouhlasu s tehdejšími událostmi a politikou ruského státu. Uplynulo 10 let a právě těmto lidem nyní uplynula lhůta pro podání žádosti o české občanství.

Novela zákona však tento proces pro ně zmrazuje a ponechává je v právní nejistotě. Mezitím byly v Rusku v posledních několika letech přijaty zákony, podle nichž může být člověk trestně stíhán i za výroky proti činům ruské armády, za dary „nežádoucím“ organizacím nebo za zmínku o informacích, které ruské úřady považují za „falešné“. Pro takové lidi bude nemožné získat potvrzení o vystoupení z ruského občanství. Podle ruského práva je vystoupení z občanství zakázáno, pokud má osoba administrativní dluh vůči státu, nebo pokud je proti ní vedeno trestní řízení nebo pokud proti ní probíhá vyšetřování. To znamená, že i když se člověk chce vzdát občanství Ruské federace, nemůže tak učinit z objektivních důvodů. A to znamená, že nemůže získat ani české občanství (když a jestli tato možnost bude znovu povolena).

Někteří si mohou myslet, že v takové situaci je řešením podání žádosti o azyl.
Ale není tomu tak - české právní předpisy o azylu přímo zakazují podat žádost o azyl v případě trvalého pobytu. To znamená, že osoba, která legálně žije v České republice mnoho let, je integrovaná, platí daně a má děti ve školách, nemůže tento mechanismus využít a změnit svůj status. Výjimka, na kterou se autoři zákona tak rádi odvolávají, ve většině případů nefunguje. Výsledkem je, že zákon v první řadě postihuje ty Rusy, kteří vystupují proti ruské politice, protože jim znemožňuje získat české občanství. Člověk by skoro řekl, že v Kremlu už otevírají šampaňské na znamení vděčnosti.

A to není přehánění. Mnohým žadatelům z Ukrajiny, Kazachstánu, Uzbekistánu a dalších zemí zaslalo české ministerstvo vnitra dopisy s požadavkem předložit potvrzení o tom, že nemají ruské občanství – i když tito lidé nikdy nebyli občany Ruska a nikdy tam nežili. Takové potvrzení vydává pouze konzulát Ruské federace, a to za poplatek. Ve skutečnosti se žadatelům (nejčastěji Ukrajincům) tak fakticky navrhuje, aby zaplatili do ruského rozpočtu. Kromě toho existují případy, kdy ruské konzuláty odmítají vydat takové dokumenty nebo zasílají vágní odpovědi typu: „nebylo možné potvrdit ani vyvrátit občanství“. To nelze v žádném případě považovat za oficiální důkaz, jak požaduje Ministerstvo vnitra České republiky. Obzvláště těžká je situace Ukrajinců, kteří dříve žili na Krymu nebo na území Donbasu. Rusko jim jednostranně udělilo občanství a nyní jsou považováni za ruské občany, což znamená, že nemohou získat české občanství. Rozhodnutí opět závisí na ruských úřadech.

Paragrafy 7× a 7y zákona Lex Ukrajina 7 jsou diskriminační, protože nedávají na výběr obyčejným Rusům, pro které se Česká republika stala domovem, a zároveň jim zakazuje získat české občanství a nařizuje vzdát se ruského; nezlepšuje bezpečnost státu, ale vytváří pouze její iluzi; je obzvláště nebezpečný pro ty, kteří vystupují proti politice Vladimira Putina; a navíc přenáší na Rusko právo v budoucnu rozhodovat o tom, kdo se stane občanem České republiky.
A to se týká nejen Rusů, ale i Ukrajinců, Uzbeků, Kazachů – všech, kteří by mohli být náhodou podezřelí z toho, že oni nebo jejich rodiče mají ruské občanství.

V českém veřejném prostoru se čas od času objevují návrhy, které spíše drásají nervy, než aby sloužily zájmům státu. Například, zazněla myšlenka, že v případě eskalace by bylo vhodné „poslat“ Rusy žijící v Evropě zpět. Na první pohled „vlastenecké“. A ve skutečnosti? Skvělý dárek pro Kreml: kritici, kteří odešli, se vracejí do rukou ruských úřadů, státní pokladna se naplňuje daněmi, mobilizační rezerva se posiluje. A to vše bez zbytečného úsilí. Novela zákona Lex Ukrajina 7, na rozdíl od podobných rétorických výlevů, pokročila dál: stala se platným zákonem.

Nyní, když zákon platí již půl roku a všechny jeho problémy a skryté hrozby byly mnohokrát rozebrány iniciativními skupinami a právníky, již neexistují pochybnosti o tom, že přináší více škody než užitku a měl by být zrušen. Právě proto skupina českých senátorů podala žalobu proti této novele k Ústavnímu soudu.

Nezbývá nic jiného než doufat, že spravedlnost a zdravý rozum u soudu zvítězí.

Viz také:

Proč se Rusové v Česku bojí mluvit o válce?

Lex Rusové jako otázka důvěry ve společnosti