Zákon Lex Ukrajina, varování před diskriminací

Vzhledem k tomu, že naše opakované výzvy k diskusi, věcnému zodpovězení četných dotazů a k reakci na naše připomínky zůstávají bez odezvy, nezbývá nám jiná možnost než se obrátit na politické představitele formou otevřeného dopisu. Tentokrát bychom rádi oslovili přímo pana ministra vnitra České republiky Víta Rakušana, který během svého projevu při třetím čtení novely zákona Lex Ukrajina uvedl řadu informací, se kterými nesouhlasíme, neboť předložený návrh považujeme za diskriminační.
Z našeho pohledu takové kroky žádnou zemi nechrání, naopak mohou mít opačný účinek. Vytváření jakékoliv základny pro omezování lidských práv je kluzkou cestou, která vede k tenkému ledu totality a může se dále prohlubovat prostřednictvím dalších omezujících opatření. Musíme se důrazně vymezit vůči jakékoliv formě diskriminace.

Bez ohledu na naše opakovaná veřejná vyjádření, že nikdo z nás nemluví o právu na občanství, pan ministr i nadále ve svých proslovech trvá na tom, že „občanství je přece nadstandardní status, na který není právní nárok“ a nejsme tím pádem omezování v právech. Na rovné zacházení a řádné projednání našich žádostí o občanství v souladu s platnými právními předpisy ale nárok máme – a tento nárok a právo by nám byly odebrány přijetím navrhovaného zákona.
Pan ministr již dříve, včetně diskuzí na své stránce na sociálních sítích, opakovaně uváděl, že problém spočívá pouze v dvojím občanství a že občané Ruska by si měli vybrat buď české, nebo ruské občanství. V této věci pan ministr pravděpodobně zamlčuje podstatné informace, protože je mu jistě známo (a v rámci veřejné diskuze to bylo opakovaně zmíněno), že není možné vzdát se ruského občanství minimálně bez příslibu od jiného státu (což rozhodně není jen legislativní zvláštností Ruské federace, je to celosvětový princip zabránění vzniku osob bez státního občanství). Těžko však lze dosáhnout fáze příslibu, protože každá žádost občanů Ruské federace o občanství České republiky podle návrhu zákona Lex Ukrajina VII bude okamžitě přerušena po podání a nebude vůbec projednávána (což potvrzuje i oficiální odpověď ministerstva vnitra na náš cílený dotaz).
To platí po celou dobu účinnosti zákona Lex Ukrajina. Po skončení jeho platnosti však zůstává podmínka vzdání se ruského občanství až do „normalizace vztahů s Ruskou federací“. Tato „dočasnost“ nebo „normalizace vztahů“ však nejsou nikterak vymezeny ani časově omezeny. Termín „dočasně“ tedy ve skutečnosti znamená „až znovu rozhodne parlament“ a zruší zvláštní úpravu, a „normalizace vztahů“ je čistě abstraktní pojem, není definovaný žádnou předem danou normou ani zákonem.

Dle vyjádření Ministerstva vnitra zákon nemá omezovat samotnou možnost naturalizace, pouze rozšiřuje stanovené podmínky. Nicméně vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že tyto podmínky jsou reálně nenaplnitelné, a to zejména kvůli překážce na straně České republiky, konkrétně přerušením projednávání žádostí až do skončení válečného konfliktu. To v praxi znamená, že podmínkou pro jednotlivého občana Ruské federace je ukončení války na Ukrajině, což jednotlivec není schopen ovlivnit, pokud není prezidentem Ruské federace, který, tušíme, o české občanství nežádá.
Rádi bychom požádali pana ministra, aby věcně objasnil, jakým způsobem tedy podle něj se ruští státní občané ruského státního občanství za výše zmíněných podmínek mají vzdát. Rovněž bychom ho zdvořile požádali, aby vysvětlil, proč v tak zásadní věci, jako je faktická nemožnost splnění této podmínky kvůli překážce na straně ČR, dochází k opomenutí či záměrné ignoraci tohoto faktu, a to i přesto, že uvádí, že k žádné diskriminaci nedochází.

Rádi bychom také poznamenali, že „dočasnost“ zákona (na což pan ministr klade zvláštní důraz) je fakticky nedefinovaná a může znamenat dobu potenciálně nekonečnou. Podle aktuálně platné legislativy mohou o státní občanství České republiky žádat osoby, které se přestěhovali na území republiky v roce 2014 a dříve (povinná doba pobytu na území České republiky před podáním žádosti je 10 let, což samo o sobě patří k jedním z nejpřísnějších podmínek v rámci zemí Evropské unie). Osoby, které se přestěhovaly těsně před začátkem válečného konfliktu, mohou o občanství žádat až po dalších 6–7 letech pobytu, a teprve tehdy, jak pan ministr uvádí, může vzniknout potenciální hrozba pro bezpečnost České republiky, jelikož jako hlavní hrozbu udává možnost se zúčastnit politického života země a pracovat v bezpečnostních složkách.
Doufáme, že pan ministr vnitra nepředpokládá trvání války na minimálně ještě dalších 7 let. V takovém případě by se „dočasnost“ platnosti zákona již byla zpochybnitelná. A pokud bychom se zabývali filosofickým hlediskem časového trvání, pak je dočasná i doba trvání padesáti, sto nebo tisíce let, neboť i ta má svůj konec. Toto je sice přemýšlení ad absurdum, ale dobře ukazuje fakt, že pojem „dočasnost“ nelze z hlediska času přesně definovat a jim argumentovat, prakticky to aktuálně znamená přinejmenším neurčitou a přinejhorším neomezenou dobu trvání.
Navíc, jak bylo uvedeno již dříve – po skončení platnosti zákona Lex Ukrajina zůstanou v účinnosti některé podmínky, například povinnost vzdát se původního občanství, a to výlučně pro občany Ruské federace, pro ostatní skupiny cizinců to neplatí a tudíž se pouze občané Ruské federace ocitnou ve ztížených podmínkách na základě svého místa narození.

Ministerstvo vnitra také trvá na rozlišování mezi pojmy „národnost“ a „občanství“, přičemž uvádí, že diskriminace je možná pouze na základě národnosti, protože občanství je právní status, chápaný jako osobní právní vztah osoby k určitému státu. Jako osoby narozené v Ruské federaci jsme si samozřejmě nemohli vybrat ani jakýmkoliv způsobem ovlivnit své občanství v době narození, stejně jako svou národnost. Tento výklad činí naše občanství neovlivnitelným a nezměnitelným znakem, na základě kterého je podle této logiky diskriminace možná. Není nikde uvedeno, že diskriminace na základě občanství není z principu přípustná. Podle platné legislativy je možné diskriminovat na základě jakéhokoliv znaku, včetně občanství.

Dále pan ministr uvádí, že „dvojí občanství přece může být využíváno“, ale stále chybí vysvětlení, jak podmínka vzdání se ruského občanství skutečně zlepší bezpečnostní situaci. Pokud dotyčná osoba plánuje špionáž, sabotáže nebo podobné činnosti, může je vykonávat i nadále, a to i po vzdání se ruského občanství, a stále může zůstat v kontaktu s Ruskou federací.
Na území České republiky zůstávají i občané Ruské federace, kteří získali české občanství před přijetím tohoto zákona, a tím pádem pro stát stále představují bezpečnostní hrozbu, jak pan ministr popisuje. Tato hrozba přitom není řešitelná, protože jejich české občanství nelze zpětně odejmout. Také jejich děti mohou získat dvojí občanství od narození (vzhledem k tomu, že jsou dětmi státních příslušníků obou států), což znamená, že podle ministerstva vnitra je zásadní pouze rok podání žádosti o občanství, přičemž retroaktivně není možné měnit platnost nabytí českého občanství ani aplikovat podmínku vzdání se ruského občanství na občané české republiky.
Občané jiných států, kteří pracují v České republice, taky mohou spolupracovat s Ruskem, což také nikdo neřeší. To pravděpodobně souvisí s tím, že příslušníky jiných států nelze prakticky obvinit nepodloženě z jakéhokoliv potenciálního rizika. V případě občanů Ruska však lze použit obecný negativní narativ k obhajování jakéhokoliv radikálního návrhu, což je manipulace na základě opakovaně zmiňované kolektivní viny a přenášení zodpovědnosti za činy Ruské federace na jednotlivé občané, i to stále v kontextu, že Česká Republika uznává totalitarismus v Rusku a tím skutečnost, že občané reálně nemají vliv na ruskou politiku.
Je třeba podotknout, že verbování občanů Ruské federace za účelem poškození České republiky je poněkud nelogické, zejména v kontextu zvýšené pozornosti zaměřené na všechny občany Ruska v České republice. Autory pozměňovacího návrhu i Ministerstvem vnitra je tvrzeno, že uvedené opatření je nutné přijmout, neboť je prosazováno zpravodajskými službami s odkazem na jejich informace, které nejsou veřejné. V demokratickém právním je však přijímání zákonů veřejným procesem, kontrolovatelným občany a občanskou společností. Zákona jsou přijímány na základě široké diskuse a výměny argumentů prezentovaných volenými zástupci lidu. Prosazování změn zákonů vládou v tichosti pomocí přílepků bez důvodové zprávy, jen s odkazem na údajnou prosbu tajných služeb je zcela skandální a posouvá české zákonodárství zpět někam do první poloviny 19. století, příp. geograficky daleko na východ.
Jako občané Ruské federace velmi dobře víme, jaké následky může mít neomezená moc tajných služeb rozhodovat o záležitostech bez veřejné diskuze. Je důležité si připomenout, že údajné stanovisko tajných služeb bylo také jedním z formálních důvodů pro rozpoutání války Ruska proti Ukrajině.
Pan ministr dále sděluje, že „vůbec nevidí žádný logický důvod, proč bychom neřešili dvojí občanství pro lidi přicházející z Ruska“. V tomto bodě bychom rádi znovu poukázali na otázku diskriminace. Pokud zvolíte určitou skupinu lidí na základě konkrétního znaku, a na základě tohoto znaku jim způsobíte omezení nebo újmu, jedná se o diskriminaci. A to právě je, pane ministře, logický důvod. V demokratické zemi, která funguje na základě právního státu a plně podporuje Úmluvu o lidských právech, nemůžete přijímat diskriminační opatření, pokud nejsou reálně podložena. A znovu připomínám, že válka Ruska proti Ukrajině sama o sobě není dostatečným důvodem k diskriminaci, protože pokud není dokázána vina každého jednotlivého občana Ruské federace, jedná se jenom o aplikaci principu kolektivní viny na základě strachu a bezvýchodnosti. Rád bych znovu upozornil, že Česká republika a její tajné služby mají dostatečné nástroje k tomu, aby odhalili a zabránili činnosti jednotlivců, kteří by chtěli Českému státu způsobit jakoukoliv škodu.
Také se nebráníme důsledné prověrce tajnými službami, pokud vnímají náš původ jako rizikový, bráníme se plošným řešením, která nezohledňují jednotlivé osoby zvlášť – unifikace je praktikou hojně používanou za komunismu v sovětském svazu, se kterým mají velmi negativní zkušenost jak Češi, tak i samotné Rusové a nikdo z nás se k těmto praktikám vracet nehodlá.
Podobně to platí i pro naléhavost pana ministra přivést tento zákon co nejdříve k platnosti. Rozumíme přání pana ministra zajistit bezpečnost země, která je i naším domovem, a chceme bezpečnější Českou republiku, která je schopná se bránit v bezpečnostně složité době jakémukoliv zásahu cizí moci.
Nesmíme ale zapomínat, že demokratické mechanismy také chrání republiku před četnými hrozbami, zejména před zneužíváním moci a před zneužíváním samotných zákonů, což by mohlo vést k skluzu k despotickému, autoritářskému či totalitnímu režimu. I když to může vypadat aktuálně jako malý krůček v náročné době a minoritní záležitost, je důležité si uvědomit, že i minimální porušení demokratických procedur a porušení lidských práv otevírá prostor pro další šíření podobných praktik, což může mít v budoucnu vážné důsledky. Ruská federace se také neobrátila k autoritářskému režimu přes noc, šlo o roky a desetiletí postupných změn legislativy a budování vertikální moci.

Dovolili bychom si zpochybnit myšlenku pana ministra, že pokud „Ukrajinci mají v souvislosti s válečným konfliktem oproti jiným občanům mimo unijní země své specifické podmínky“, tak „my samozřejmě máme právo takové specifické podmínky nastavit nyní i pro občany Ruské federace“. V tomto případě pan ministr zřejmě opomíjí skutečnost, že Ukrajincům jsou poskytována zvláštní práva a výhody, zatímco občanům Ruské federace jsou nabízena pouze omezení a újma. To je zcela opačný případ, a nelze to zaměňovat ani srovnávat, i když se laickým a neprávnickým pohledem může zdát, že jsou tyto situace propojené.

Rádi bychom připomněli, že celou tuto kampaň pan ministr zahájil výrokem, že v Česku nechce matrjošky. Toto prohlášení považujeme za stigmatizující a dehonestující, navíc zaměřené na kulturní symboly konkrétního národa. Je třeba podotknout, že matrjošky vídáme mnohem častěji v obchodech v centru Prahy než v samotném Rusku, přičemž mnozí Rusové tuto hračku ani nikdy neměli v rukou. Rovněž bychom rádi upozornili pana ministra, že na území Ruska žije mnoho různých národů s odlišnými kulturami. Tak hrubé zobecňování považujeme za nepřijatelné, obzvláště s ohledem na skutečnost, že politici sami aktivně propagují myšlenku, že národnost a státní občanství nejsou totéž.
Podobný přístup při vyjadřování o jedné z nejpočetnějších národnostních menšin v České Republice považujeme přinejmenším jako velmi nevhodný.

Na závěr bychom chtěli připomenout, že již jsme publikovali jeden otevřený dopis, o kterém, jak předpokládáme, se dobře ví. Dosud jsme však neobdrželi žádnou reakci, a to i přes naši výzvu ke spolupráci, kterou myslíme vážně, pokud to nebylo dostatečně jasné. Tímto opět vyzýváme pana ministra a v jeho čele Ministerstvo vnitra k diskuzi a dialogu ohledně předkládaného návrhu zákona. Nechceme, abychom byli posuzováni na základě předsudků a kolektivní viny (kterou pan ministr na počátku války sám odsuzoval). Rozhodně nepovažujeme za rozumné, když se celá komunita 40 tisíc lidí včetně 10 tisíc dětí snaží obviňovat z potenciální hrozby, aniž by měla šanci cokoliv vysvětlit nebo dokázat, že to není pravda. Je navíc zcela nevhodné zakládat tak kategorické tvrzení pouze na „neveřejných“ datech a nutit okolí věřit na slovo, přičemž na základě těchto tvrzení se omezují práva tisíců lidí. Pojďme prosím společně hledat férovou dohodu – nejsme hrozbou, ale naopak chceme být aktivní částí české společnosti.