Nejste otcem? Popřete své otcovství

Manžel matky může popřít své otcovství do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost o jeho otcovství, nejpozději však do šesti let od narození dítěte.

Šestiměsíční lhůta začne běžet teprve od okamžiku nabytí vědomosti manžela o rozhodných skutečnostech, zatímco šestiletá lhůta běží vždy od narození dítěte. Po uplynutí těchto lhůt, resp. té, která uplyne jako první, zaniká manželovi matky právo své otcovství popřít.

Manžel matky popírá otcovství vůči dítěti a rovněž matce, jsou-li oba naživu, případně vůči jednomu z nich, což znamená, že pokud nežije ani matka ani dítě, manželu právo popřít své otcovství nenáleží.

Návrh na popření otcovství manžel podává u toho okresního soudu, v jehož obvodu dítě bydlí, nežije-li v jeho obvodu, pak v jehož obvodu bydlí matka dítěte.

Manžel v takovém řízení musí prokázat, že není otcem dítěte, například testy DNA.

Jakmile nabude rozsudek soudu o tom, že manžel matky není otcem dítěte, právní moci, soud vyrozumí o výsledku řízení matriční úřad, který vyznačí změnu v matriční knize narození a dítěti vystaví nový rodný list.

Právo popřít otcovství manžela matky má také matka sama, ta však může popěrného úkonu využít jen do šesti měsíců od narození dítěte.

V České republice může žena podstoupit umělé oplodnění jen se souhlasem svého manžela, či jiného muže (partnera).

Otcovství k dítěti narozenému v době mezi 160. dnem a 300. dnem od umělého oplodnění, může manžel, nebo muž, který dal k umělému oplodnění souhlas, popřít jedině tehdy, že matka otěhotněla jinak, tedy nikoliv v důsledku umělého oplodnění.

Otěhotní-li totiž matka za pomoci umělého oplodnění, pak nemůže matrikový otec popírat své otcovství s odkazem, že jeho genetická látka nebyla ke zplození dítěte použita.

Muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, může své otcovství k dítěti popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte.

Je tedy zásadně na navrhovateli, aby tvrdil a prokázal, že s matkou dítěte v rozhodné době nesouložil, anebo že dítě nezplodil.

Matrikový otec může své otcovství popřít do šesti měsíců ode dne souhlasného prohlášení rodičů, pokud však dojde k souhlasnému prohlášení otcovství před narození dítěte, neskončí lhůta dříve než šest měsíců po jeho narození. Ve stejné lhůtě může otcovství popřít také matka dítěte.

V určitých případech může soud prominout, že otcovství nebylo popřeno v zákonem stanovené lhůtě, a to jak na návrh matričního otce, či matky, tak i z moci úřední.

Aby soud k prominutí přistoupil, je nezbytné, aby takový postup soudu vyžadoval zájem dítěte a veřejný pořádek.

Zájem dítěte může být spatřován v jeho právu poznat svůj původ, tedy své biologické rodiče.

Veřejný pořádek je pak odrazem požadavku stability ve statusových poměrech, tedy vyžaduje, aby právní (matrikový) stav odpovídal biologické (genetické), a nepochybně také sociální realitě. Nemá-li totiž matriční zápis oporu v biologickém (genetickém) a sociálním rodičovství, nelze trvat na jeho stabilitě, neboť tento stav nemusí nikomu, zejména dítěti, přinášet žádný užitek.

Vyžaduje-li to zřejmý zájem dítěte a mají-li být naplněna ustanovení zaručující základní lidská práva, může soud i bez návrhu zahájit řízení o popření otcovství, bylo-li otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale otec dítěte takto určený nemůže být jeho otcem. Soud zpravidla současně pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti. Zákon v této věci nestanoví žádnou lhůtu a soud tak může řízení zahájit i po uplynutí popěrných lhůt.

Přestože zákon upravuje popírání otcovství poměrně podrobně, obsahuje mnohé nedostatky. Tak například v tom směru, že otcovství může popírat podle zákona jen matka dítěte a matrikový, nebo také právní otec (tj. otec zapsaný v rodném listě dítěte).

Samostatné popěrné právo tak nemá dítě, ale například ani muž, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, ale matka tomuto zabránila v uplatnění druhé, resp. třetí domněnky otcovství tím, že souhlasné prohlášení k dětem umožnila muži, který jejich „biologickým“ otcem nebyl. Pak je na soudech, abych zákon dotvářely svými rozhodnutími.

Obdobným případem se zabýval taktéž Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1467/18. V tomto případě se muž, který byl biologickým otcem dvojčat, domáhal návrhem na určení otcovství svého zápisu do jejich rodného listu s tím, že matriční otec není jejich skutečným otcem. Soud prvního stupně návrh tohoto domnělého otce zamítl s tím, že děti již jednoho otce mají a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Ústavní soud se zabýval ústavní stížností tohoto muže, kdy v rámci odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že: “..slovní spojení „nemůže být jeho otcem“ v ustanovení § 793 občanského zákoníku (tj. v ustanovení, které upravuje možnost soudu zahájit řízení o popření otcovství z moci úřední) lze vyložit též tak, že představuje nikoliv odkaz na dobu předpokládanou tzv. druhou domněnkou otcovství (skrz pohlavní styk), nýbrž reálnou nemožnost, což znamená, že je-li to v zájmu dítěte (a nenaruší-li to stabilitu jeho rodinného uspořádání v rozporu s tímto zájmem), může se soud rozhodnout prověřit otcovství prostřednictvím testu DNA, z něhož jedině lze zjistit přesně, zda dotyčný může, či nemůže být otcem dítěte.“

Tímto rozhodnutím Ústavní soud zastává názor, že byť domnělý otec není sám oprávněn k podání návrhu, není všem dnům konec, když soud, má-li důvodné pochybnosti o otcovství matrikového otce, má řízení o popření otcovství sám zahájit a v jeho rámci prostřednictvím znaleckého zkoumání otcovství matrikového otce prověřit.