Největší díla složil úplně hluchý. 200 let od narození Bedřicha Smetany

Bedřich Smetana se narodil 2. března 1824 v pivovaru v Litomyšli, který měl tehdy jeho otec (vyučený sládek) v pronájmu. Malý Bedřich hrál od mala na housle i na klavír. Gymnázium studoval v tehdejším Německém Brodě, odkud ovšem přešel na akademické gymnázium do Prahy. Kulturní vyžití, které skýtala Praha, se pochopitelně nedalo srovnat s místy, kde Smetana vyrůstal. V roce 1840 navíc do Prahy zavítal Franz Liszt. Tehdy šestnáctiletý Smetana navštívil jeho klavírní recitál a právě tento zážitek měl obrovský vliv na jeho budoucí hudební rozvoj.

Liszt navštívil v roce 1831 houslový recitál slavného Paganiniho a byl jeho hrou naprosto ohromen. Tehdy si předsevzal, že dosáhne ve hře na klavír stejného mistrovství jako Paganini na houslích. Stejný vliv, jaký měl Paganini na Liszta, měl v tomto ohledu i Liszt na Smetanu. Smetana byl již tehdy skvělý klavírista, Liszt však virtuozitu pozvedl na vskutku nadpozemskou úroveň. Smetana neváhal a řediteli gymnázia tehdy oznámil, že končí se studiem a hodlá se věnovat pouze hudbě. S tím ovšem pochopitelně nesouhlasil Smetanův otec, který syna odvedl z Prahy a zapsal ho na gymnázium v Plzni, které Smetana nakonec s odřenýma ušima dokončil.

Po absolvování gymnázia nicméně Smetana svému otci oznámil, že jeho rozhodnutí věnovat se již výhradně hudbě je definitivní a odešel zpět do Prahy. Zde se ocitnul bez jakýchkoli prostředků, ale ředitel konzervatoře Kittl ho doporučil jako domácího učitele pro děti hraběte Leopolda Thuna, jehož rodina pak Smetanu po celý život finančně podporovala. Smetana měl však mnohem vyšší ambice než strávit zbytek života jako domácí učitel. U vynikajícího slepého učitele Josefa Proksche začal studovat kompozici a zároveň dál pilně cvičil na klavír.

Smetana se po pár letech vzdal místa u hraběte Thuna a pokusil se prorazit jako klavírní virtuos. Tento pokus však pro nezájem publika skončil fiaskem, a tak se místo toho rozhodl založit v Praze klavírní školu. V té době se rovněž odhodlal napsat dopis svému vzoru, Franzi Lisztovi. Smetana mu věnoval cyklus svých skladeb nazvaný Six morceaux caractéristiques, které označil jako opus č.1, a slavného virtuoza navíc požádal o půjčku 400 zlatých. Finanční pomoc neznámému mladíkovi sice Liszt zdvořile odmítnul, o jeho evidentním talentu se však vyjádřil velmi pochvalně, zařídil vydání jeho skladeb v Lipsku a povzbudil ho do další práce.

Přes veškerý talent i snahu se Smetanovi nedařilo vydobýt si v pražských hudebních kruzích významnějšího postavení. Příjmy z jeho klavírní školy, která ze začátku poměrně slušně prosperovala, se začaly snižovat, a aby toho nebylo málo, v polovině 50. let Smetanu postihla i tragédie rodinná, když postupně zemřely 3 z jeho 4 dcer. I tyto okolnosti přiměly Smetanu přijmout místo ředitele Filharmonické společnosti ve švédském Göteborgu.

Ve Švédsku se Smetanova situace po všech stránkách výrazně zlepšila. Pobíral zde poměrně vysoký plat, měl volnou ruku pokud šlo o repertoár, který uváděl, a získal zde i důležité zkušenosti jako dirigent a sbormistr. Materiální zajištění mu navíc umožňovalo v klidu komponovat. Pod vlivem Liszta, který dal vzniknout symfonické básni jako novému hudebnímu žánru, Smetana napsal 3 skladby tohoto typu (Richard III., Valdštýnův tábor a Hakon Jarl).

I přes výhody, které mu angažmá ve Švédsku přinášelo, zde Smetana postupně začal být víc a víc nespokojen. Přestože Göteborg byl tehdy prosperující město, z kulturního hlediska výrazně pokulhával za Prahou. Stesk po domově, ale i pocit nedoceněnosti a nemožnosti zde naplnit své největší umělecké ambice přiměl Smetanu k rozhodnutí Švédsko opustit. V březnu 1861 si do deníku zapsal: „Nemohu se zahrabat v Göteborgu; musím se vynasnažit, aby se mé skladby dostaly do veřejnosti, aby mně byla dána příležitost k nové činnosti a popud k rozsáhlejší práci. Proto jen ven do světa, a to co nejdříve!“

Místo do světa se však Smetana vydal zpět do vlasti, kde ho čekalo poslání z nejdůležitějších - položit základy české národní hudby. Po svém návratu do Čech na tom byl však podobně špatně jako před svým odjezdem. 5 let ve Švédsku způsobilo, že Praha na Smetanu zapomněla a jako skladatel i dirigent zde byl téměř neznámý. I proto se mu nepodařilo získat místo prvního kapelníka v nově otevřeném Prozatimním divadle a podobně neúspěšně skončil i jeho pokus stát se ředitelem pražské konzervatoře. Zvrat nastal poté, co se Smetana přihlásil do operní soutěže se svoji operou Braniboři v Čechách. Soutěž vyhrál a tato opera navíc zabodovala u obecenstva i kritiky.

Právě žánr opery Smetana považoval za nejdůležitější stavební kámen české národní hudby. Místo oper na italská libreta, se kterými by mohl získat mnohem větší úspěch ve světě, chtěl Smetana psát opery na motivy českých dějin, které by se odehrávaly v českém prostředí. Jinými slovy usiloval o ryze českou operu. Krátce po úspěchu Braniborů v Čechách představil svůj další operní počin, a to sice Prodanou nevěstu. Dnes nejslavnější skladatelova opera při premiéře příliš velký úspěch nezaznamenala, dalšími a dalšími reprízami si však přízeň diváků postupně našla a utvrdila Smetanovo místo mezi předními českými skladateli.

V roce 1866 se Smetana konečně stal prvním kapelníkem Prozatimního divadla. Tato funkce mu krom obrovského vlivu na hudební život v Praze přinesla i významné společenské postavení, díky kterému byl například u položení základního kamene Národního divadla (16.6. 1868). Navíc to byla právě Smetanova opera Libuše, která měla premiéru v roce 1881, kdy bylo Národní divadlo prozatímně otevřeno.

O příčinách Smetanovy hluchoty se dodnes vedou spory, a to i mezi odborníky. Jisté je, že v létě roku 1874 začal trpět sluchovými halucinacemi, hučením v pravém uchu a i přes léčbu, kterou okamžitě nastoupil, přestal během několika týdnů na pravé ucho slyšet úplně. Na levé ucho pak ohluchnul náhle a okamžitě 20. října 1874. Ač se to zdá být neuvěřitelné, hluchota pro Smetanu jako skladatele neznamenala konec tvůrčí činnosti. Právě naopak. Protože byl nucen vzdát se spousty jiných aktivit, mohl se soustředit výhradně na komponování a naplno uplatnit svůj ohromný talent.

Bylo to právě v období po ztrátě sluchu, kdy Smetana napsal svá největší díla, včetně díla ze všech největšího, Mé vlasti. Tento cyklus 6 symfonických básní, které Smetana složil naprosto hluchý, představuje vrchol jeho tvorby, stejně tak jako vrchol žánru symfonické básně, který vynalezl Liszt. Smetana, byť zcela hluchý, zde svůj vzor a celoživotního přítele překonal a Liszt, který za svůj život poznal všechny významné skladatele od Beethovena po Wagnera, Smetanu neváhal označit za skutečného génia.

Cyklus Má vlast je apoteózou krásy a dějin české země a ústřední motiv Vltavy, která je v pořadí druhou ze šesti básní tohoto cyklu, je i dnes jednou z nejznámějších melodií v klasické hudbě vůbec. Pokud jde o díla z tohoto období, tak krom Mé vlasti stojí za zmínku ještě dva klavírní cykly Českých tanců, jež vznikly jako odpověď na Dvořákovy Slovanské tance, se kterými Smetanův mladší současník sklidil ve světě obrovský úspěch, či virtuózní klavírní cyklus Sny („Reves“), ve kterém Smetana naopak opět složil poklonu Lisztovi. Jakousi rekapitulací celého Smetanova života je pak jeho smyčcový kvartet e moll „Z mého života.“

Smetanův zdravotní stav se začal prudce zhoršovat ke konci roku 1882. V důsledku záchvatu, který ho postihl ke konci tohoto roku, přišel o schopnost mluvit i číst. I tak dál komponoval, stále častěji ovšem trpěl různými halucinacemi a paranoiou. Zřejmě nikdo nepopsal poslední dny Bedřicha Smetany tak krásně, dojemně a přitom věrně jako Mirko Očadlík ve své krátké monografii Tvůrce české národní hudby Bedřich Smetana:

„O tom, že byly dne 2. března 1884 slaveny v celém národě jeho šedesáté narozeniny, Smetana už nevěděl. Žil zcela mimo svět a v prostorách jeho jabkenického příbytku se jeho duše rozlétala k nepředstavitelně nádherným výtvorům hudebním. Bohužel, ruka nestačila zapisovat, co představivost vykouzlila. Nezbylo, než převésti vyčerpané tělo do bezpečné ochrany lékařské. Stalo se tak dne 20. dubna a zakrátko poté, dne 12. května 1884 o půl páté hodině odpolední v pokoji č. 172 ústavu pro choromyslné Bedřich Smetana dokonal. Pohřben byl po třech dnech na hřbitově vyšehradském: na místě, které oslavil tím, že je učinil symbolem země, zdrojem, ze kterého tryskají zlaté tóny harf věštců, zvěstujících nesmrtelnost země i jejího potomstva.“