Článek
Úvod
Před desítkami let jsme měli módu podle ročních období, čtyři za rok. Nyní máme každý týden v obchodech na výběr nové trendy a nové kusy oblečení, které sdílíme se světem. Co vidíme na sociálních sítích, můžeme druhý den nakoupit ve známých obchodech v obchodních domech.
Bangladéš a Rana Plaza
Centrem „fast fashion“ se stal Bangladéš, kde západní firmy objednávají desítky miliard kusů oblečení ročně, z nichž se mimochodem další jednotky miliard kusů oblečení vyhodí.
Na první pohled vše vypadá krásně – každý týden máme na výběr trendy oblečení, které je poměrně levné. Ale za krásnými možnostmi se skrývá velice temná stránka celého oděvního průmyslu. A většina z nakupujících zmíněno temnou stránku zná, ale rozhodne se koukat na druhou stranu.
Část temné stránky byla veřejnosti ukázána nejhorším možným způsobem, a to katastrofou, při které zemřelo a bylo zraněno velké množství lidí.
Dne 24. dubna 2013 se budova nazývaná Rana Plaza, domov mnoha textilních továren a dílen, zhroutila jako domeček z karet. Ještě ráno zaměstnanci upozorňovali na praskliny ve zdech. Ale zaměstnavatelé je donutili do práce nastoupit. Následně zahynulo přes 1100 lidí a dalších více než 2000 bylo zraněno.
Pád budovy byl souhrnem několika faktorů. Pochopitelně šlo o nezájem o bezpečnost zaměstnanců, kteří na problémy s budovou dlouhodobě upozorňovali. Na druhé straně nezájmu o bezpečnost samozřejmě stál stát, který nevytvářel zákony a kontroly vyžadující bezpečnostní standardy známé z jiných částí světa. Korporace vše přehlížely, protože jim šlo o rychlou výrobu a co nejnižší cenu.
Reakce
Událost takových rozměrů znamenala velkou pozornost světových médií a nadnárodní oděvní korporace zneužívající nedostatek bezpečnostních pravidel, nezájem různých inspekcí a vykořisťování dělníků, musely začít vše řešit.
Dnes je to více jak deset od katastrofy. Změnilo se něco? Reakce na katastrofu Rana Plaza byla prvotně intenzivní. Představitelé západních firem, pro které se v budově šilo, a zákazníci těchto firem, byli šokováni a tlačili na změnu.
Mezinárodní organizace a korporace se shodly a vypracovaly bezpečnostní pravidla, jejichž cílem bylo zlepšit pracovní podmínky dělníků a dělnic tak, aby se předešlo dalším tragédiím.
Při vyšetřování nařízené západními značkami bylo zjištěno, že v továrnách neexistovaly nouzové východy, ze zdí trčely kabely, na místě chyběly alarmy či detektory kouře. Alespoň toto minimum se změnilo a výše zmíněné bylo napraveno. Ale co se dál neřeší, je pracovní doba až 16 hodin, nízká mzda pracovníků, nebo sexuální násilí na pracovišti.
Firmy, které na změny nepřistoupily (změny byly pouze doporučené a dobrovolné), neměly dostávat od západních značek zakázky. Ale nepřímo pro ně stejně dodávají jako subdodavatelé.
Závěr
Pravděpodobně bylo dosaženo mírného pokroku, ale poptávka po levném oblečení se zvyšuje, tlak investorů na zisk firem také, což ve výsledku vede k tomu, že bezpečnost pracovníků v továrnách je stále zanedbávána.
Otázkou tedy je, jestli západní značky stav reálně zlepšily, nebo se o to alespoň upřímně pokusily, nebo jestli katastrofu řešily přes svá mediální PR oddělení s cílem zachránit obraz své značky.
I za posledních deset let po pádu budovy Rana Plaza stále dochází v Bangladéši k umírání lidí při různých požárech a dalších tragédiích.
Zdroj:
RABIJ, Marek. Život na míru. Přeložil Michala BENEŠOVÁ. Prokletí reportéři. Žilina: Absynt, 2021. ISBN 978-80-8203-273-7.
