Článek
O slovenské kuchyni toho vím dost. Miluju ji.
Svého času jsem pět let po sobě jezdila na dovolenou na Slovensko. Objížděli jsme je dokola a navštěvovali UNESCO památky, přičemž jsme střídali aktivity. Jeden den poznávací a kavárenský, druhý den sportovní. Prochodila jsem tak většinu slovenských hor, leckde vylezla - párkrát i na dvoutisícovku, tu a tam zdolala řetězy, nic náročného. Po těchto aktivnějších dnech jsem se nejvíc těšila na večeři. Chvíli ale trvalo, než jsme pochopili, jaké restaurace máme hledat, a že se hlavně neptat místních. Když jsme jim zpočátku uvěřili, nejexotičtější jídlo v menu doporučených restaurací bylo kuracie prso so syrom a broskyňou. Doteď – a je to už pár let – si z tohoto jídla děláme legraci.
Tenkrát, chtěli-li turista ochutnat slovenskou národní kuchyni, musel do koliby. Dnes už jsou halušky s brynzou všude. Slovenští hostitelé pochopili, že je hosté vyžadují.
Slovenských typických jídel je samozřejmě mnohem víc – kuchyně je podobná rakousko-uherské a má mnoho společného s naší. Pokud seženete knihy Petera Ševčoviče: Z kuchyně prešporských vodníkov, Z kuchyně bohémskej Bratislavy a Z kuchyně starého Prešporka, dozvíte se, co všechno patří k národním jídlům u našich sousedů. Potěší i grafická úprava knih.
Já se teď budu držet jen jednoho jídla. Jeho název napadne každého, kdo se chce vyjádřit ke slovenské tradici v kuchyni. Halušky s brynzou.
Někdo je miluje, jiný nenávidí. Pro mě absolutní pochoutka. Znám lidí, kteří by tento pokrm nedali do pusy. Jednoho mám doma. Jemu je dělám s hlávkovým zelím na másle a na cibuli. Slaninku taky rád.
A teď pozor! Kdo si představuje, že se halušky stanou základem každého menu, projde-li Dankův návrh, doufám, že ne, plete se. Halušky nejsou původně slovenské jídlo, ale valašské. Mně můžete věřit, jsem z Valašska a halušky jím odmalička. Na Slovensko se dostaly s Valachy – původně Rumuny – kteří pomáhali slovenským pastevcům pást ovce. Usídlili se na východní Moravě na hranici se Slovenskem.
Mám na halušky několik vzpomínek. Vyberu dvě, obě spojené s mým slovenským ex-manželem. Je totiž přesvědčen, že halušky jsou jejich. Ani jsem se nikdy neodvážila vyvracet mu to. Je na halušky tak nacionálně zaměřen, že jsem od jisté doby raději mlčela v restauraci, v níž mi je přinesli s brynzou ředěnou zakysanou smetanou. Když jsem totiž poprvé řekla, že správně by halušky neměly plavat v ředěné brynze, a ta že má má být jen ovčí, zavolal si zodpovědný personál a dal jim kázání. Ve snaze zklidnit emoce jsem zasáhla, tak jsem i já dostala co proto. „Nikdo nebude ničit naše národní jídlo,“ řekl stroze.
Pak jsem už nikdy ani nepípla a halušky snědla, jak mi byly podané. Nakonec, doma si je dělám po svém. A pak - turistům chutnají plovoucí halušky. Proto jsou většinou ve slovenských restauracích podávány takto. Jen ojediněle se setkáte s haluškami posypanými ovčí brynzou a politými slaninou. A vůbec, zkuste sehnat čistou ovčí brynzu, bez přídavku kravské! Ale jo, dá se to, počítejte však, že si připlatíte. Já ráda, protože vím své.
Jednou nás s manželem chtěla švagrová z Vizovic potěšit haluškami na oběd. Je to přece valašské jídlo! To naštěstí neřekla, předpokládala, že je to samozřejmost. Začala strouháním brambor. Když muž viděl, že je nestrouhá na straně struhadla s nejmenšími otvory, s těmi nejprotivnějšími, kdy si snad každý spíš postrouhá prsty, než aby nastrouhal větší množství brambor, napomenul ji a přinutil použít tu bolestivou stranu struhadla. Mrkla jsem na ni a ona mu pro klid v rodině vyhověla. Od té doby se při přípravě tohoto jídla usměju, kdykoli dávám brambory na halušky do mixeru.
Do třetice přidám historku, která s souvisí s jiným manželem, neméně milujícím. Našla jsem ji v knize Vladimíra Tomčíka S vareškou dvoma tísícročiami. Zájemcům o historii slovenské kuchyně ji ráda doporučuji, je výpravná a moc zajímavá.
V kapitole o haluškách autor popisuje příhodu bratislavského župana Dr. Pavla Fábryho, jehož manželka dostala na svatební cestě v Monte Carlu chuť na halušky s brynzou. Nezajímalo ji, kde by francouzský kuchař vzal brynzu – liptovskou nebo zvolenskou, a vůbec, zda je umí připravit. Velkorysý choť si ovšem poradil. Telefonicky se dohodl se svou kuchařkou, ať navaří hrnec halušek, koupí dvacet termosek, a ty, plné halušek, pak zamilovaný novomanžel nechal dopravit na místo prostřednictvím francouzské letecké společnosti. Stálo to prý něco kolem sta tisíc korun.
Tady aspoň vidíte, co je bezpodmínečná láska. K partnerům, nebo k jídlu. A co se týká nesmyslného nápadu zmíněného politika, věřím, že neprojde, byť mám slovenskou kuchyni ráda, ale chci ji nadále střídat s mezinárodními jídly, jak je to i ve slovenských restauracích doposud.
