Tereza Mašková se rozhodla podpořit ostatní s PPP. Vedle besed s nemocnými přebírá i patronát

PPP tu je a tiše ničí životy zejména mladých lidí, které zaživa užírá. Své „přiznání“ na Instagram měla Tereza napsané několik dní. Nebylo to chvilkové rozhodnutí, věděla moc dobře jakou lavinu to spustí. A stalo se. Nevěřím, že by se její skromná duše tetelila blahem ze zájmu novinářů, kteří jí teď obléhají. Daleko důležitější jsou ti, ke kterým chce mluvit ona. Ti, kteří jí píší a se svým problémem se svěřují. Jsou jich stovky. Stovky mladých životů, které může svým odhodláním inspirovat. Je to závazek, ale také šance, která posiluje obě strany. Tereza jde dál, rozhodla se pomáhat a stala se patronku sbírky, která zaplatí terapie. Ty můžou být pro spoustu lidí s poruchou příjmu potravy tím prvním a důležitým rozcestníkem na náročné túře mezi životem a smrtí.

„Nepřemýšlela jsem nad tím, že když to zveřejním, tak mi bude lépe. Jen už jsem nechtěla lhát, že jsem za tím. Když jsem to zveřejnila, tak se mi hrozně moc ulevilo. Chci se z toho dostat kvůli sobě a také kvůli lidem, kteří mě mají rádi. A sama moc dobře vím, jak těžké to je přiznat to sobě i okolí, že mám problém. Bála jsem se, že se na mě lidé budou dívat skrz prsty, toho, co si o mně budou myslet a jestli mě pochopí. Chtěla jsem tím jen říct, že jsem prostě obyčejná holka, která si žije svůj sen, miluje svojí práci, ale že má také problémy. Přála jsem si, abych svým zveřejněním dodala odvahu těm, kteří to prožívají taky. Aby se nebáli to řešit a říct si o pomoc. Není to ostuda a pomoc existuje! Jen musíme dovolit si nechat pomoc. Sdílený problém je poloviční,“ ohlíží se Tereza Mašková za svým rozhodnutím stisknout palec na displeji mobilu a publikovat příspěvek o svém dalším boji s bulimií. Ačkoli ho měla rozepsaný dlouho, čekala na okamžik, kdy se bude cítit dost silná na to ho zveřejnit. Má velké štěstí, že má super mámu a také sestru. Právě jí připisuje velký podíl na tom, že se rozhodla svůj problém řešit. Byla to sestra, kdo ji doporučil terapeutku, se kterou si vzájemně „sedla“.

Terapeut není spásné řešení, je to potřebné světlo v tunelu, když chcete najít cestu

„Poradnu mi sehnala má sestra a měla jsem asi i štěstí, protože s paní terapeutkou jsme si sedly hned. Jsem ji za mnohé vděčná, jsme v kontaktu téměř denně. Když je odhodlání nechat si pomoct, je i řešení. Sama to pociťuji, když odcházím z terapie, přemýšlím, o čem jsme si povídaly a snažím se s tím pracovat a vidím světlo na konci tunelu. Netvrdím, že mám vyhráno, ale dovolím si říct, že jsem na dobré cestě,“ svěřuje se Tereza, která si uvědomuje štěstí toho, že správnou terapii našla a že si ji může dovolit. Ne každý odhodlaný člověk s PPP má ale takové štěstí. Stala se proto patronkou sbírky dárcovské platformy Znesnáze, která peníze od dárců předá organizaci NEPANIKAŘ na orientační psychologické poradenství, podporu a krizovou intervenci.

Za dobu své nepříliš dlouhé existence získala už spousty cen, a hlavně pomohla už statisícům lidí v psychické tísni zvrátit jejich fatální rozhodnutí. Aplikaci si stahují statisíce uživatelů po celém světě a dostupná je už v 11 světových jazycích. Obracejí se na ni i lidé s poruchou příjmu potravy. V roce 2022 to bylo 176 chatů, o rok později už 278 a letos, jen za první 2 měsíce tohoto roku už 47 lidí. Čísla, za kterými se skrývají zlomené leč odhodlané lidské duše, stále rostou. A jsou to jen zlomky počtů reálných případů. Je třeba o problému PPP mluvit. Stejně jako je třeba lidem s touto poruchou nabídnout reálnou pomoc.

Anorektičky mě inspirovaly. Hledala jsem si jejich jídelníčky

Pro člověka s poruchou příjmu potravy se stává téma jídla tím stěžejním v celém dni. Celý se točí kolem něj. Odříkání chutí, ale i přátelských posezení. Neustálé přepočítávání kalorií, výčitky z každičkého sousta. Tereza v době, kdy se dostala na konzervatoř, dokázala sedm dní nepozřít jediné sousto. Jen aby se přiblížila vzhledu svých spolužaček. Jen proto, že jí nějaký nepříliš chytrý a vnímavý manažer řekl, že krása a štíhlost je cesta k úspěchu. Sedm dní hladu, po kterém následoval kolaps. Jak jinak. A tak se najedla. Přejedla. Jak jinak, tělo chtělo všechno to, o co za posledních sedm dní přišlo. A váha byla zpět. Začarovaný kruh se roztočil.

Tereze došlo, že si může užít jídlo, které má ráda, a nepřibrat. A tak začala jídlo bezprostředně po pozření zvracet. Začala nová cesta, kterou šla po špičkách tak, aby si toho nevšimla ani rodina. Bylo to jednodušší než úplně hladovět. „Paradoxně jsem nikdy tímhle úplně nezhubla. Něco ano, ale vlastně když se na to podívám zpětně, spíš jsem se tím ´udržovala´. Vždy jsem zhubla tím, že jsem nejedla- to bylo na konzervatoři. Tam jsem vlastně zhubla během měsíce nějakých 10 kg a bylo to tím, že jsem nic nejedla. A když, tak jsem to šla vyzvracet ze strachu, že přiberu. Samozřejmě jsem věděla, že takhle dlouho fungovat nemůžu. Byla jsem unavená a samotné zvracení není taky nic příjemného. Věděla jsem, že jíst musím, takže jsem začala jíst míň a začala jsem se cvičením a váhu si udržovala. Ale extrémně jsem se hlídala,“ vzpomíná.

Hlavně mi neříkejte - jé, ty jsi zhubla!

Štvou mě takové ty řeči - tak už se najez, nepotřebuješ to, ale věta ´Ty jsi zhubla´ je nejhorší. Pro mě to nebyla pochvala a uspokojení, jo, tak už je to dobrý. Pro mě to byl signál, že musím ještě víc. A proto, když jsem někde šla, v duchu jsem prosila, neříkejte mi to, prosím! Je to vše na tenkém ledě, nevím jestli teď můžu mluvit za nás co tímhle trpí, tak budu mluvit za sebe. Jsem v tomhle někdy až moc přecitlivělá a někdy to beru až moc osobně a přetáčím si to. Myslím tím například, když jsem zvedala činku a trenérka mi řekla: jsi mašina a jen tím chtěla říct, že to dám a že mám sílu. A já si to vzala tak, že jsem tlustá. No úplná blbost a sama sobě jsem se začala smát. Že nejsem normální,” ukazuje na příkladech, že komunikace s člověkem s poruchou příjmu potravy nemá univerzální pravidla.

Špatný vzor, taky vzor

Už tenkrát se o bulimii a anorexii mluvilo. Jenže, někdy odstrašující příklady můžou zafungovat zcela opačně: „Když zapátrám v paměti, lhala bych, kdybych tvrdila, že mě neinspirovaly slavné anorektičky, i když jsem vzadu v hlavě věděla, že to je špatně. Hledala jsem jejich jídelníčky a co dělají. Myslela jsem, že to je nejlepší řešení a neuvědomovala si, jak si ubližuju,“ přiznává Tereza první etapu své cesty k „dokonalému tělu“ člověku, který v pubertě obdivoval Ally McBeal. Sakra, kdo tu hubenou holku nemiloval? Můžeme horem dolem mluvit o tom, že ultraštíhlost není ani zdravá, ani hezká, ale uši velké části mladých dívek tohle zkrátka neslyší. Mají „své“ zrcadlo vlastní nedokonalosti, které jim nikdo nevymluví. A stačí jediné hloupé slovo od spolužáka, nebo snad dokonce blízkého člověka, a spirála se roztočí jak centrifuga.

Slova jsou jak hřebíky. Poslouží k opravě rozbitého stejně spolehlivě, jako zabední rakev

Spouštěčem poruchy příjmu potravy je v drtivé většině případů jedna hloupá poznámka. Ať už je to máma, která vám bez zlého úmyslu řekne, že tuhle sukni ne, protože v ní vypadáš tlustá, nebo záměrně zlý a bezcitný komentář pod vaší fotkou. Jakkoli bylo dospívání těžké v devadesátkách s Bravíčkem a Cosmopolitanem na pultu trafiky, současná doba sociálních sítí sklízí jasné vítězství v požadavcích dokonalosti a možnostech hodnocení. Terezčiny pochyby spustily právě hloupé komentáře po jejím vystoupení v talentové soutěži před 14 lety. Tereze tehdy nebylo ještě ani čtrnáct. Čtrnáct. Ten nejkřehčí a nejcitlivější věk v životě dívky.

„Popravdě ano, tam to začalo. Do té doby, jsem to nějak extrémně neřešila. Věděla jsem o sobě, že jsem holka krev a mlíko, ale že bych nad sebou začala pochybovat a nevěřit si to ne. Když jsem si začala číst komentáře o sobě, hrozně mě to mrzelo a nechápala jsem, co je na mě tak divného, že o mě tak píšou. Začala jsem se mamky ptát jestli je to pravda a pochybovat o sobě. Když jsem byla dělat besedu na jedné střední škole, tak jsem se snažila říct, že slova někdy bolí, a to hodně. A že si to musíme uvědomit, když budeme říkat přesně takové to nesmysly, můžeme někomu způsobit trauma a problémy do konce života. Myslím si, že bychom se k lidem měli chovat, tak jak chceme aby se oni chovali k nám. Tedy neříkat to, co by nás samotné bolelo.“ A právě besedy jsou tím, co Tereze na její cestě za také uzdravením pomáhá, ačkoli je zvaná na pomoc jiným.

Beseda v dětské psychiatrické nemocnici Tereze nastavila zrcadlo: „Ty děti jsou v řešení poruchu příjmu potravy dál než já!“

„Návštěva v Motole se mnou hodně zarezonovala a byl to pro mě kopanec, který jsem potřebovala. Bylo mi hrozně, když jsem viděla děti, které tam jsou a řeší svůj problém ač třeba teď ještě neví, že je to dobře. Styděla jsem se za sebe, že mi bude pomalu 30 a já svůj problém neřeším a myslím si, že to zvládnu sama,“ říká Tereza, kterou na besedu pro děti s poruchou příjmu potravy pozvala česká novinářka Lucie Šáleová. Ona sama se jako dítě na dětské psychiatrii v Motole s PPP léčila. Dnes se snaží pomáhat těm, kteří se vydali stejně špatnou cestou, jako tenkrát ona právě besedami se známými lidmi. Právě tam, kde jí před lety pomohli dostat se z anorexie se vracívá s tím, že tak splácí svůj vnitřní závazek a vděčnost: „Osobně si myslím, že ty besedy mají pro všechny zúčastněné neskutečný přesah. I já to mám jako takovou autoterapii, která mi pomáhá. A jak vím, čím si všechny ty holky i kluci prošli či prochází, hledám si k nim snadněji cestu než odborníci, kteří si tím neprošli. Ale bez odborníků by to rozhodně nešlo, oni na to mají své metody a strategie, které pomáhají, a já jsem jim za to vděčná. Nejen za sebe, ale i za ty děti v Motole. Časem bych se nebránila ani rozšíření do jiných nemocnic, ale zatím je pro mě prioritou Motol,“ plánuje novinářka, které se svěřují se svými démony české osobnosti také v jejím podcastu (ne!)závislá.

„A jestli by besedy byly, kdybych si sama neprošla anorexií? Podle mě možná asi ne, nedokážu na to přesně odpovědět. Právě ten osobní přesah je tam podle mě důležitý,“ říká Lucie, jejímž posledním úspěchem je sbírka na Znesnáze, díky které může změnit prostředí jedné z dětských psychiatrických nemocnic. Do této chvíle se léčí bytosti ve věku od tří let do puberty v prostředí s mřížemi, samotkou a bez dveří na toaletě, ale už brzy se to díky podpoře dárců změní. Lucie Šáleová je další žena, která se rozhodla podpořit boj proti nesmyslné honbě za dokonalostí tím, že stala se společně s Terezou Maškovou patronkou sbírky na dárcovské platformě Znesnáze. Výtěžek poputuje do rukou organizace Nepanikař a bude sloužit na úhrady terapií lidem s PPP, kteří si je ze svých zdrojů nemohou dovolit.

„Pomohli mi moji blízcí, hlavně sestra. A taky strach, že přijdu o hlas“

Několikrát denně zvracet není žádná hitparáda a ví to každý, kdo například trpěl střevní chřipkou nebo hodně špatnou kocovinou. Navíc to pořádně zamává s tělem a také s krkem. A co je pro zpěváka důležitějšího než jeho hlasivky? Právě to vystrašilo i Terezu: „Když jsem začala pociťovat, že tohle není dobré, začal mi odcházet hlas a toho jsem se lekla. I když je to teď zase těžké období, nemůžu říct, že se nemám ráda. Jen mám pocit, že musím dělat víc a že je stále co zlepšovat. Učím se přijmout taková, jaká jsem. Nějakou dobu to ještě potrvá. Věřím ale, že přijde chvíle, kdy se na sebe podívám a neřeknu si vůbec nic. Jen se na sebe usměju,“ říká mladá dívka s nepřehlédnutelnými růžovými vlasy, které do jejího života přišly omylem, ale už si je zamilovala.

Když by se dnes měla popsat třemi slovy, zvolila by „unavená, odhodlaná, natěšená.“ Těší se na to, až se bude cítit lépe. Představuje si samu sebe, jak si neodpírá jídlo a nejí ho s výčitkami. Nejvíc jí těší a motivují její blízcí, knihy, hudba, ale i ticho. A také vzkaz na lednici, na kterém má napsaný seznam věcí, co se jí stanou, když bude s bulimíí v životě pokračovat: „Vypsala jsem si, co všechno se mi může stát, když s tím budu pokračovat a jak se chci k sobě chovat. A to mě hodně drží,“ uzavírá Tereza Mašková. Její velké jarní turné odstartovalo na začátku března. Končí jen týden před jejími osmadvacátými narozeninami. A právě na ně opět zavítá s Lucií Šaléovou a dalšími osobnostmi za pacienty dětské psychiatrie v Motole.