Článek
Mám osmiletou dceru Klárku, veselou a živou holčičku, která si ráda vymýšlí a má bujnou fantazii. Takže když mi jednou u večeře oznámila, že si našla novou kamarádku, která „bydlí ve staré skříni na půdě“, jen jsem se usmála a přikývla.
„A jak se jmenuje?“ zeptala jsem se.
„Alenka,“ odpověděla vážně.
Pokrčila jsem rameny. Jen další vymyšlená postava. Děti přece mají neviditelné přátele. Neřešila jsem to. Jenže pak začala Alenka nabývat konkrétních tvarů. Klárka o ní mluvila každý den. Věděla, co má ráda k jídlu, jak se směje, i jaké má vlasy. „Má dlouhé, tmavé vlasy jako já. A umí krásně zpívat,“ říkala s jiskřičkami v očích.
Začínalo mě to znepokojovat.
Jednoho večera jsem ji slyšela, jak si na půdě povídá. Byla tam sama, šeptala a smála se. Když jsem vstoupila, zmlkla. „Alenka ti neublíží, mami. Ona je smutná, protože tu už nikdo není,“ řekla tiše.
Srdce mi ztěžklo. Na půdě jsme opravdu měli starou skříň po prababičce. Byla to krásná, ale trochu zlověstná věc, kterou jsme tam odložili, protože se nehodila nikam do bytu. A právě k ní Klárka mířila své rozhovory.
Když jsem to večer vyprávěla své mámě, ztichla. „Alenka?“ zopakovala pomalu. „Takhle se jmenovala tvoje prateta. Zemřela jako malá. Utopila se, bylo jí osm. A naposledy ji viděli právě na půdě u skříně.“
Ztuhla jsem. Nikdy jsem o ní neslyšela. Máma se zřejmě snažila na tu tragédii zapomenout. Ale jak se Klárka mohla dozvědět o holčičce, která zemřela před více než padesáti lety?
Rozhodla jsem se jít na půdu sama, v noci. Bylo tam chladno, ticho. Posadila jsem se před skříň a položila na ni ruku. Nic se nestalo. Jen ten zvláštní pocit, že tam nejsem úplně sama.
Ráno jsem našla Klárku, jak kreslí obrázek. „To je Alenka,“ ukázala mi. Nakreslená dívka měla tmavé vlasy, šaty se starodávným vzorem a držela kytici sedmikrásek. Na zadní straně byl podpis: Alenka 1973. Ne Klárčin, ne můj. Dívčím písmem, starým inkoustem.
Nevím, jak si to vysvětlit. Možná si to všechno jen namlouvám. Možná je to jen shoda náhod. Ale od té doby jsem skříň nechala odvézt pryč.
A Klárka? Od té doby o Alence nemluví. Jen občas se na mě podívá a řekne: „Byla ráda, že jsi ji našla, mami.“
