Článek
Pak přišla restrukturalizace. „Vaše pozice byla zrušena,“ oznámil mi manažer přes Teams, a mně se během minuty rozpadla jistota. Náhradní nabídka? Nic. Odstupné? Slabé. Měl jsem nějaké úspory, ale s nájmem 19 tisíc měsíčně se ten polštář rozpadal rychleji, než jsem si uměl představit.
Pár měsíců jsem si hrál na to, že je všechno v pohodě. Psaní motivačních dopisů, LinkedIn, pohovory. A taky dlouhé dny v pyžamu, kdy jsem se vyhýbal zrcadlu i telefonu. Přátelé mi říkali, ať si odpočinu. Já se spíš rozpadal. Ne na kusy – spíš potichu uvnitř.
Když mi přišel dopis o výpovědi z bytu kvůli neplacení nájmu, seděl jsem v kuchyni dvě hodiny a díval se na prázdnou zeď. Neměl jsem kam jít. Rodiče byli stovky kilometrů daleko, navíc nemocní. Kamarádi – spíš známí, co měli své rodiny. Bál jsem se říct si o pomoc. Vždycky jsem byl ten, co pomáhá druhým. Ne ten, kdo potřebuje.
A pak se mi ozval Petr. Spolužák ze střední. Naposledy jsme se viděli na maturitním večírku, před dvaceti lety. Napsal mi jen tak – prý narazil na můj profil a říkal si, co asi dělám.
Nějak jsem se rozpovídal. Možná proto, že jsme si vlastně byli kdysi blízcí, ale už jsme se neznali – takže mě nesoudil. Napsal jsem mu skoro všechno. I to, jak spím poslední noc v bytě, že mám věci v krabicích a vůbec nevím, co bude dál.
Za půl hodiny mi volal. „Hele, mám volný pokoj. Přijeď.“ Myslel jsem, že si dělá legraci. Nedělal.
Bydlel za Prahou. Malý domek po rodičích, pracoval jako IT správce na volné noze. Neptal se, proč jsem to nechal dojít tak daleko. Nevyptával se. Jen mi dal klíče a řekl: „Tady je čisté povlečení, a v lednici je guláš. Zítra si dáme kafe.“
Zůstal jsem u něj tři měsíce. Ne jako parazit – platil jsem, co jsem mohl, vařil, opravoval, co bylo třeba. Ale hlavně – začal jsem zase dýchat. Díky Petrovi jsem se postavil na nohy. Nejen finančně. I psychicky. Věřil mi. Bez otázek. A to bylo víc než jakákoli půjčka.
Dnes mám novou práci. Ne tak výdělečnou, ale stabilní. Našel jsem si menší podnájem. Občas se stále bojím, že to celé spadne znovu. Ale už vím, že i když se propadneš úplně dolů, někdo tě může chytit.
Někdy to není rodina. Někdy ne partner. Někdy je to prostě spolužák, kterého jsi neviděl dvacet let. A který ti připomene, že svět ještě nerezignoval na slušnost.
