Článek
Tichá, hodná holka, která si spíš četla, než aby běhala s partou po sídlišti. A možná i proto jsem si dlouho nevšimla, že se něco změnilo. Přestala odpovídat na otázky, o škole mluvila čím dál méně, a hlavně – přestala chodit domů včas.
„Byli jsme s holkama v knihovně,“ říkala pokaždé, když přišla pozdě. Jenže ani nejlepší knihovna nezavírá v půl osmé. A já si začala všímat dalších věcí – tmavých kruhů pod očima, tajemných úsměvů, které si schovávala, a mobilu, který si začala brát i do koupelny.
Když jsem se jí zeptala přímo, jestli se něco děje, zrudla a řekla, že přeháním. Prý si jen dává čas pro sebe. Ale intuice mi našeptávala, že o tenhle čas by se měla podělit se mnou. Že se v jejím životě něco děje a já to nevím.
Jednoho dne jsem se rozhodla, že ji ze školy nenápadně sleduju.
Stála jsem opodál, zakrytá v bundě, kterou nenosím často, s kapucí přes oči. Bylo mi trapně – jako puberťačka, která špehuje kluka. Ale byla jsem matka. A bála jsem se.
Klára vyšla ze školy, pomalu, klidně, a místo abychom šly spolu domů, vydala se jiným směrem. Zastavila se u trafiky, koupila si džus, a pak zabočila do malé boční ulice. Sledovala jsem ji až k malému domku, u kterého bych nečekala, že zná vůbec jeho existenci. Zazvonila. Otevřela jí starší paní. Objaly se.
Zůstala tam skoro dvě hodiny.
Když odešla, odvážila jsem se zazvonit. Žena mi otevřela se stejným úsměvem, jaký měla pro mou dceru. Představila se jako paní Věra. A bez dlouhých otázek mě pozvala dál.
Ukázalo se, že moje dcera k ní chodí už několik měsíců. Že paní Věra byla kdysi učitelka na Klářině škole. Seznámily se při besedě o pamětnících, a Klára – z vlastní iniciativy – za ní začala chodit. Nejprve kvůli povídání, pak jí začala pomáhat s nákupem, úklidem, ale hlavně si povídaly. O knihách, o životě, o rodině.
Seděla jsem v jejím malém obýváku a poslouchala, co všechno moje dcera prožívá – a neříká mi to. Ne proto, že by mě nechtěla zranit. Ale protože se bála, že bych nepochopila. Že bych považovala její nový vztah s paní Věrou za zvláštní, že bych ji nutila být doma, místo aby si budovala vlastní svět.
A měla pravdu.
Celou cestu domů jsem přemýšlela, proč mě vlastně její samostatnost zaskočila. Vždyť tohle jsem chtěla – dítě, které má empatii, zájem o lidi, odvahu navázat vztah mimo svou generaci. Ale když se to stalo, lekla jsem se. Chtěla jsem ji vrátit zpátky pod kontrolu.
Doma jsem jí řekla, že o všem vím. Přiznala jsem, že jsem ji sledovala. Mlčela dlouho. Pak se na mě podívala a jen řekla: „Konečně se mi chtělo něco dělat. Něco opravdového.“
Od té doby chodí k paní Věře dál. Ale teď už mi to říká. A já se učím – každý den – že být mámou znamená někdy i stát stranou. A věřit, že jsem ji vychovala tak, aby věděla, co dělá.
