Článek
Že se najednou ocitnu ve světě, kde jsem pro ni neexistovala. Ne proto, že by se jí něco stalo. Ale proto, že si to sama přála.
Nejprve jsem to omlouvala – je zaneprázdněná, má práci, vztah, určitě se ozve později. Jenže dny se protáhly v týdny a týdny v měsíce. A ticho mezi námi rostlo jako stěna, přes kterou jsem nemohla dohlédnout. Psala jsem jí, volala, zkoušela se s ní potkat. Bez odezvy. Až jednou jsem jí do zprávy napsala jediné slovo: „Proč?“ A ona mi odpověděla – krátce, tvrdě, bez emocí: „Mami, nevíš? Tak si o tom promluv s někým, kdo ti řekne pravdu.“
Nevěděla jsem, co si pod tím představit. Ale zůstalo to ve mně rezonovat. Dlouho jsem tu větu obracela v hlavě, až jsem se odhodlala navštívit psycholožku. Ne kvůli dceři, ale kvůli sobě. Něco jsem potřebovala pochopit.
Na první schůzce jsem se sesypala. Mluvila jsem o tom, jak jsem ji vychovávala, jak jsem jí dávala všechno. Vzpomínala jsem na její dětství, na školní představení, na společné dovolené. Myslela jsem si, že jsem byla dobrá máma. Přísná možná, ale spravedlivá.
„A jak jste jí dávala najevo lásku?“ zeptala se mě psycholožka. Ta otázka mě zarazila. Nevěděla jsem, co říct. Vždyť jsem se o ni starala, prala jí, vařila, pomáhala s učením. Ale pak jsem si uvědomila, že ji vlastně nikdy neobjímám. Neříkám jí, že ji miluju. Že se k ní chovám víc jako k projektu než k člověku.
Týdny jsme se s psycholožkou nořily do vzpomínek. Začala jsem si uvědomovat, kolikrát jsem ji kritizovala. Jak málo jsem jí chválila. Jak jsem ji nutila dělat to, co jsem považovala za „správné“, a přitom přehlížela, co chtěla ona. Vzpomněla jsem si, jak jednou brečela, že chce jít na uměleckou školu, a já jí řekla, že to není budoucnost, že z ní bude akorát nezaměstnaná. Šla nakonec na ekonomii. A já byla pyšná. Jenže ona možná nebyla šťastná.
Vzpomínky se na mě valily jako lavina. Uvědomila jsem si, že jsem z ní chtěla mít odraz sebe, a ne vidět ji jako jedinečnou bytost. A že ona mi to dávala najevo – ale já to neviděla. Protože jsem nechtěla.
Jednoho dne jsem psycholožce řekla: „Já jsem si fakt myslela, že to dělám dobře.“ A ona mi odpověděla: „Věřím, že jste dělala to nejlepší, co jste uměla. Ale vaše nejlepší možná nestačilo jí.“
Ta věta mě bolela, ale i ulevila. Přestala jsem hledat viníka. A začala jsem přijímat zodpovědnost.
Po třech měsících terapie jsem dceři napsala dopis. Obyčejný, ručně psaný, plný bolesti, omluv, ale i pochopení. Neprosila jsem ji, aby se vrátila. Jen jsem jí chtěla dát vědět, že už chápu. A že mě to mrzí.
Ticho trvalo další měsíc. A pak přišla krátká zpráva: „Děkuju. Ještě nevím, jestli jsem připravená. Ale čtu ten dopis pořád dokola.“
Nevím, jestli mě ještě někdy pustí zpátky do svého života. Ale poprvé cítím, že se mezi námi něco pohnulo. Že i když ztratím roli matky, možná jednou získám šanci být aspoň člověkem, kterému bude schopná odpustit.
