Článek
Usadila jsem se s kávou ke kuchyňskému stolu a obrázek rozložila. Barevnými pastelkami byl vyveden dům. Starý, trochu nakřivo. Vedle něj postava ženy, muže a dítěte. A v pozadí – něco, co mě doslova přimrazilo k místu. Strom. Velký, holý, a pod ním… malý, tmavý obrys. Možná jen stín. Možná ne.
Zalapala jsem po dechu. Ten dům jsem znala. Až příliš dobře. Byl to dům mé babičky, který shořel, když mi bylo devět. Mluvilo se o nehodě, ale nikdo se k tomu nikdy moc nevracel. A už vůbec se o tom doma nemluvilo. Julie ten dům nikdy neviděla, a já jsem jí o něm nevyprávěla. Proč taky? Byla to kapitola, kterou jsem chtěla mít za sebou.
„Kdo ti ten dům ukázal?“ zeptala jsem se opatrně.
„Nikdo. Přišel do snu. Tam jsem si ho zapamatovala,“ odpověděla s dětskou nevinností.
Celý večer jsem se nemohla uklidnit. Na zadní straně obrázku byl nápis:
„To je tam, kde plakala paní.“
Zamrazilo mě. Vzpomněla jsem si na jediný den, kdy jsem byla v tom domě sama. Bylo těsně před požárem. Slyšela jsem v noci plakat ženu, ale když jsem to řekla mámě, odmávla to jako sen. Prý dětská fantazie. Ale ten pláč byl skutečný.
Nemohla jsem spát. Následující den jsem šla do sklepa, kde jsme měli staré věci. Po hodině hledání jsem našla zažloutlou fotku – dům, přesně tak, jak ho Julie nakreslila. A pod ním poznámka mojí mámy:
„Rok před požárem. Dodnes nevíme, kdo ta žena byla.“
Nevěděli jsme to nikdy. Jen se říkalo, že do domu někdo vlezl. Že tam možná někdo zemřel. Ale nikdy se to nevyšetřilo. Nikdy se to nepotvrdilo.
Julie si dál hrála. Obrázek pověsila na stěnu v pokojíčku. Každý, kdo přišel, ho obdivoval. Nikdo netušil, co v sobě skrývá.
Občas se ptá, jestli tam pojedeme. Že chce „vidět, kde to bylo doopravdy“. Říkám jí, že dům už neexistuje. Ale uvnitř mě hlodá otázka:
Odkud to ví?
A jestli to někdo nebo něco nechtělo, abych se konečně podívala zpátky.
