Článek
Ne že by chodila do kroužku nebo měla nějaký mimořádný talent, ale často si jen tak brouká, zpívá, vymýšlí si slova a melodie. Většinou jsou to dětské písničky ze školky, občas něco z televize.
Jednou, při obědě, jsem slyšela, jak si pobrukuje něco jiného. Jemná, melancholická melodie. Působila starodávně, trochu jako ukolébavka, ale nepoznávala jsem ji. Nejspíš nějaká novinka ze školky, pomyslela jsem si.
Ale když druhý den zpívala znovu, všimla jsem si zvláštnosti. Slova byla v trochu zastaralé češtině – něco jako: „Spi, spi, děťátko moje, noc už dýchá nad polem…“ Zpozorněla jsem.
„Emo, kdo tě tu písničku naučil?“ zeptala jsem se.
Zamyslela se. „Nevím. Mám ji v hlavě. Pořád.“
Dostala jsem husí kůži.
Večer jsem volala své mámě a mezi řečí jsem se zmínila o Emě a té písničce. Poprosila jsem ji, ať si to přijede poslechnout. Bydlí nedaleko, takže druhý den odpoledne byla u nás.
Když Ema začala zpívat, mámě zvlhly oči. Seděla tiše, ani nedýchala. A když Ema dozpívala, řekla: „Tuhle písničku zpívala tvoje prababička mně. Nikdy jsem ji neslyšela nikde jinde. Nikdy jsme ji nenahráli. Jen ona ji znala. Naučila mě ji, když jsem byla malá, ale já už si nepamatovala slova. Tohle je přesně ona. Slovo od slova.“
Zůstala jsem sedět jako opařená. Emu nikdo z naší rodiny tu písničku nemohl naučit. A prababička zemřela dávno předtím, než jsem otěhotněla.
„Jak je to možné?“ šeptla jsem.
Máma pokrčila rameny. „Nevím. Ale vždycky jsem věřila, že se některé věci přenášejí jinak než slovy. Možná vzpomínky. Možná duše.“
Ema si mezitím hrála s panenkami, jako by se nic nedělo. Ale pokaždé, když si pak tu píseň broukala, něco ve mně vibrovalo. Nebyl to strach – spíš zvláštní dojetí. Jako by se skrze ni ozývalo něco dávného. Něco, co tu pořád je, i když už si to nikdo nepamatuje.
Začala jsem se o prababičku víc zajímat. Procházela jsem staré fotky, dopisy, vzpomínky. Zjistila jsem, že ta píseň se zpívala v rodině už dávno, možná po generace. Ale s mojí mámou zanikla. Nebyla nikde zapsaná. Jen v paměti.
A přesto – v Emě se znovu objevila.
Od té doby si občas sedneme spolu na postel, obejmeme se a zpíváme ji obě s ní. Jako by nás spojovala s někým, kdo tu kdysi byl. S někým, kdo miloval stejně jako my teď. A já najednou chápu, že některé písně – a některé lásky – nezmizí nikdy.
