Článek
Starý, šedý, zarostlá zahrada, slehlý plot. Okna zatemněná, nikde žádné auto, žádné pohyby, jen ticho a lehký nádech zapomnění. Sousedi se o něm moc nebavili. Jen jeden starší pán z ulice pronesl: „Ten dům má za sebou hodně.“
Byl to dům, u kterého se děti zastavují jen na odvážnou hru. Dům, který člověk podvědomě obejde obloukem, když jde v noci domů.
Pár měsíců jsme ho ignorovali. Stal se součástí pozadí, jako prasklá lampa nebo opuštěná lavička.
Až do toho rána.
Byla sobota. Ještě před rozedněním jsem se probudila – nevím proč. Snad sen, snad ticho, které bylo jinak než obvykle. Šla jsem ke kuchyňskému oknu, nalít si sklenici vody, a tehdy jsem to uviděla.
V horním patře domu naproti se svítilo.
Zůstala jsem stát s rukou na skle. Malé, žlutavé světlo. Neblikalo. Stálo jako tichý výkřik do tmy.
„Tomáši,“ šťouchla jsem do manžela, „v tom domě někdo je.“
„Cože?“ zamumlal.
„Svítilo se tam. Viděla jsem to.“
Šel se podívat. Světlo bylo pryč.
„Asi se ti něco zdálo,“ řekl. Ale já věděla, že ne.
Další noc jsem si nastavila budík na čtyři ráno. Seděla jsem v kuchyni a čekala. A přesně v 4:17 se okno opět rozsvítilo.
Tentokrát jsem měla připravený telefon. Udělala jsem fotku. A další. Ale když jsem si je prohlédla, okno na nich bylo temné.
„To přece není možné,“ šeptala jsem si.
Následující dny jsem dům sledovala. Ve dne beze změny. V noci? Občas světlo, občas stín. Občas jsem měla pocit, že za sklem někdo stojí.
Rozhodla jsem se to řešit.
Zazvonila jsem u sousedky, paní Králové.
„Promiňte, nevíte, kdo bydlí naproti?“
Zamračila se.
„Nikdo. Ten dům je prázdný od roku 2009. Majitelka zemřela a syn se odstěhoval do Švýcarska.“
„Nikdy tam nikdo nebyl?“
Zavrtěla hlavou.
„Ne. A ani by neměl být.“
Té noci jsem nešla spát. Ve 4:15 jsem se dívala do okna. V 4:17 se světlo znovu objevilo. Tentokrát jsem vzala kabát a přešla ulici.
Dveře byly zavřené, ale ne zamčené. Dům uvnitř voněl zatuchlinou a vzpomínkami. Každý krok vrzal. A v patře?
Nikdo.
Jen malý noční stolek. A stará lampa. Zapnutá.
Vedle ní ležela fotografie. Černobílá, vybledlá. Žena s dlouhými vlasy, usmívající se z okna přesně toho pokoje, kde jsem stála.
A na zadní straně?
„Přijdu každý den ve 4:17. Aby nezapomněla.“
Když jsem se vrátila domů, dům naproti zůstal temný. A od té doby se už nikdy nerozsvítil.
Ale já si budík nastavím každou noc. Jen pro jistotu.
