Článek
Moje dcera Klára byla vždycky tichá, klidná a bezproblémová. Nikdy jsem neměla pocit, že by něco řešila. Doma jsme spolu mluvily, smály se, dělaly úkoly. A tak mě překvapilo, když mi ze školy přišel e-mail, že by si se mnou paní učitelka ráda promluvila osobně. Bez bližšího vysvětlení.
Ve třídě na mě čekala mladá učitelka s přísným výrazem. Hned na začátku mi nabídla, ať se posadím. Pak si povzdechla.
„Vaše dcera je velmi chytrá, ale poslední týdny se chová zvláštně. Je uzavřená, o přestávkách je sama. Několikrát se rozplakala bez zjevné příčiny. A včera napsala slohovou práci, která nás velmi znepokojila.“
Ztuhla jsem. „Co tím myslíte?“
„Píše o pocitech osamění, o tom, že ji nikdo neslyší. A že má pocit, že doma nemůže mluvit o věcech, které ji trápí. Proto jsme si vás pozvali.“
V tu chvíli jsem cítila, jak se mi začínají potit dlaně. Obviňovali mě, že jí nerozumím? Že s ní nemluvím? Vždyť jsme si každý večer povídaly. Nebo jsem si to jen myslela?
„Paní učitelko, s Klárou si často povídáme. Ptám se jí, jak se má, jestli je něco nového ve škole… Nikdy nic nenaznačila.“
„Možná právě v tom je ten problém,“ odvětila klidně. „Někdy nestačí se ptát. Děti potřebují, abychom opravdu naslouchali. Nejen pokládali otázky.“
Cítila jsem se, jako bych dostala facku. A zároveň jsem začala v hlavě přemítat. Kolikrát jsem Kláru odbyla, když jsem měla práci? Kolikrát jsem přikývla, aniž bych doopravdy slyšela, co říká?
Doma jsem si sedla na pohovku a pozorovala ji, jak si kreslí. A najednou jsem ji nepoznávala. Vždycky jsem ji viděla jako malou holčičku, ale teď přede mnou seděla mladá dívka, která v sobě nosila víc, než jsem tušila.
Večer jsem ji vzala na procházku. Jen my dvě. Neptala jsem se. Jen jsem jí řekla, že jsem tady, kdykoli bude chtít mluvit. A že se omlouvám, pokud jsem ji někdy neslyšela. Dlouho mlčela. Pak mi řekla, že se cítí osamělá. Že si myslí, že nemá nikoho, komu by mohla říct, co prožívá. Že má pocit, že je pořád s něčím sama – se smutkem, se stresem, s pocitem, že není dost dobrá.
A mně se sevřelo srdce. Protože jsem tohle měla vědět dávno. Ale místo toho jsem si myslela, že když nemá problémy s učením, když se nehádáme, když je doma klid, tak je všechno v pořádku.
Od toho dne se snažím víc. Neptám se jen „jak bylo ve škole“. Ptám se, co cítila. Co ji těšilo. Co ji trápilo. A hlavně – naslouchám. Ne mezi dveřmi. Ale doopravdy. Tváří v tvář.
Někdy mě mrzí, že to musela být právě paní učitelka, kdo mi otevřel oči. Ale jsem jí za to vděčná.
Protože i když bylo bolestivé slyšet, že jsem svou dceru možná ztrácela, horší by bylo nezjistit to vůbec.
