Článek
Ať jsme se pohádali, ať byl unavený, ať pršelo nebo sněžilo – nikdy to nevynechal. Po deseti letech manželství to byla jediná jistota, kterou jsem měla.
A pak přišel čtvrtek.
Byl to obyčejný den. V práci hektický, doma večeře, úkoly s dětmi, rychlá sprcha. Lehla jsem si do postele s hlavou plnou povinností, on přišel o pár minut později. Otočil se zády, přitáhl si peřinu a… mlčel.
Myslela jsem si, že to jen přeslechl. Možná byl unavený. Ale neřekl nic ani ráno. Ani v pátek. Ani v sobotu.
A mě to začalo hlodat.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se u snídaně.
„Jo, proč?“ odpověděl, ale ani se nepodíval.
Začala jsem si všímat drobností. Telefon nechával otočený displejem dolů. Začal si čistit zuby dřív než já. A neříkal to. Ta tři slova, která mě kdysi uklidňovala jako houpání lodě na vodě, byla pryč.
V neděli jsem už nevydržela.
„Proč mi už neříkáš, že mě miluješ?“ zeptala jsem se přímo.
Zarazil se. „Neříkám? Vážně? Promiň… asi mi to jen vypadlo. Máme toho hodně.“
Ale ve tváři se mu mihlo něco. Zvláštní napětí. Lhal.
Večer, když usnul, jsem vzala jeho mobil. Nikdy jsem to předtím neudělala. Důvěra byla základ. Jenže tahle nejistota mě nahlodávala jako rez.
A pak jsem ji uviděla. Zprávy. Žádné jméno, jen iniciála „L“.
„Dnes jsi voněl jinak, ale pořád stejně krásně.“
„Už brzy?“
„Stýská se mi, když se vracíš domů…“
Cítila jsem, jak se mi v krku tvoří uzel. Celý svět se mi zúžil do blikající obrazovky. L. Linda? Lenka? Lucie?
Ráno jsem mu mobil položila vedle snídaně. Beze slov. Jen jsem odešla do koupelny.
Přišel za mnou až po pár minutách. Mlčel. A pak řekl jen:
„Chtěl jsem to ukončit. S ní. Vážně jsem chtěl. Ale nedokázal jsem přestat. A pak… jsem tě nemohl dál líbat a říkat, že tě miluju. Protože bych lhal.“
A právě to bolelo nejvíc.
Ne to, že mě zradil. Ale že přestal říkat lež, abych se nemusela ptát na pravdu.
