Článek
Byl to už jeho třetí služební výjezd za poslední měsíc. Prý Brno. Nějaké školení pro management. Vždy vše přesně naplánované, rezervace, diety, doklady. Nikdy jsem neměla důvod mu nevěřit.
Ten večer jsem si nalila sklenku vína a pustila televizi. Neměla jsem v plánu nic sledovat, jen kulisa, než se půjdu osprchovat. Na obrazovce běžel živý přenos z Prahy – reportáž z benefičního koncertu pro děti s autismem. Kamera přejížděla po hledišti plném lidí.
A pak jsem ho uviděla.
Na první chvíli jsem si myslela, že mi přeskočilo. Ale ne. Seděl v páté řadě, vedle něj žena. Smála se, on jí něco pošeptal. Ona ho pohladila po ruce.
Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou. V hlavě mi dunělo. Praha. Ne Brno. Žádná konference, ale koncert. A společnost. Ženská společnost.
Další den jsem mu zavolala. „Jak šlo školení?“ zeptala jsem se co nejklidněji.
„Dobrý. Náročný den, teď jsem konečně na pokoji,“ zalhal bez mrknutí oka.
„A nebylo to náhodou v Praze?“ zeptala jsem se.
Ticho. Pak nervózní smích. „Co blbneš, jak jsi na to přišla?“
Nechala jsem to být. Neřekla jsem mu o tom, co jsem viděla. Ne hned. Místo toho jsem začala pátrat. Kdo je ta žena? Proč mi lže?
Začaly mi docházet další věci. Víkendy, kdy říkal, že má školení i v sobotu. Pozdní návraty. Změny hesel v telefonu. Účet, na který mi přestaly chodit notifikace. Pomalé odcizení, které jsem nechtěla vidět.
O týden později jsem počkala, až odejde „na další služebku“. Zavolala jsem do firmy. „Petr? Ten je na dovolené,“ odpověděla sekretářka vesele. „Neříkal vám to? Vzal si volno celý týden.“
V ten moment se všechno zlomilo.
Když jsem na něj udeřila, přiznal to. Ne všechno – jen to, co musel. Ta žena prý byla „jen kamarádka z práce“. Jen doprovod. Jen útěk od stresu. Ale všechno v jeho tváři říkalo něco jiného.
Neodešla jsem hned. Bylo to těžké. Měli jsme společné roky, dům, dítě. Ale něco uvnitř mě bylo nenávratně pryč.
Dnes, když vidím záběry z podobných akcí, už se mi nechvěje žaludek. Už nečekám, koho kamera zachytí. Vím, že pravda vždycky nějak prosákne ven. Třeba náhodou. Třeba v televizi.
A někdy stačí jen jeden jediný pohled na obrazovku, aby se vám zhroutil svět – ale otevřely oči.
