Článek
Nikdy si nestěžoval, nikdy nechodil k lékařům, i když měl horečku nebo si zlomil malíček na noze. Tvrdil, že se to „vyléčí samo“ nebo že „nemá čas marodit“. Vždycky jsem to brala jako součást jeho povahy – silný chlap, který se nenechá jen tak rozhodit.
Ale byla tam jedna věc, která mě časem začala znepokojovat víc a víc. Z nemocnic měl doslova panický strach. Když jsem musela jet na vyšetření nebo doprovodit mámu k doktorovi, nikdy nešel se mnou. Jednou jsme jeli navštívit kamaráda po operaci, ale on zůstal čekat před budovou. Řekl, že tam smrdí dezinfekcí a že ho z toho bolí hlava. Jenže já cítila, že to bylo něco jiného. Něco hlubšího.
Ptala jsem se. Opakovaně. Odpovědí mi bylo jen krčení ramen, ironické poznámky a tiché odvrácení očí. „Nějaký doktor mě do hrobu nedostane,“ smál se. Ale ten smích byl pokaždé o trochu křečovitější.
Roky plynuly a Petr stárnul. Začal být víc unavený, víc zapomínal, v noci ho budily bolesti břicha. Nabízela jsem, ať zajde na vyšetření. Odmítal. Prý je to jen stres, špatné jídlo, věk. Ale pak přišla jedna noc, kdy se svíjel v bolestech tak silných, že už jsem ho odvezla sama. I když protestoval, byl příliš slabý, aby mě zastavil.
V nemocnici mu udělali vyšetření. Seděla jsem na plastové židli na chodbě a srdce mi bušilo tak silně, že jsem slyšela vlastní tep v uších. Když přišel lékař, byl vážný. Slinivka. Nádor. Možná zhoubný. Možná už pozdě.
Petr seděl na lůžku a najednou vypadal úplně jinak. Malý, zlomený, jako kluk, který se bojí. Držela jsem ho za ruku a po chvíli ticha zašeptal: „Oni mě tam jednou nechali samotného.“ Nechápala jsem. „Kdo tě nechal?“ ptala jsem se.
A tehdy mi vyprávěl příběh, který jsem nikdy neslyšela. Když mu bylo devět, jeho matka ho přivedla do nemocnice kvůli vyoperování mandlí. Řekli mu, že tam bude jen jeden den. Matka se s ním rozloučila a slíbila, že bude hned u dveří, až se probudí. Jenže ten den ji zavolali do práce, nemohla přijet. Petr se probudil sám, cizí prostředí, cizí lidé, bolest. Nikdo mu neřekl, co se děje. Plakal a volal mámu. Nikdo nepřišel. Tehdy se v něm ten strach zakořenil.
Dívala jsem se na něj a došlo mi, že celý život utíkal před jedním okamžikem. A teď mu čelil znovu. Tentokrát ale nebyl sám.
Operace proběhla, následovalo několik těžkých měsíců, chemoterapie, rekonvalescence. Byl statečný, i když pořád tvrdil, že „je to na nic“. Ale tentokrát už nemusel všechno nést sám. Byl se mnou. A já s ním.
Dnes je už půl roku po poslední kontrole. Výsledky má dobré. Ale do nemocnice už se mnou chodí. Doprovodí mě, když jdu na kontrolu, a když jedeme kolem budovy, řekne jen: „Dobrý, že jsme v tom spolu, co?“
A já vím, že nakonec jsme nemoc neporazili jen léky. Ale tím, že jsme si konečně řekli pravdu.
