Článek
Bylo mi asi šest let, když jsem ho poprvé vyprávěl mámě. Věděl jsem přesně, co v něm je – hnědá lavička pod starým stromem, kamenná cesta dolů k řece a malý bílý dům se zelenými okenicemi. V tom snu jsem vždycky stál na kopci a díval se dolů. Někdy jsem šel blíž. Někdy jsem zůstal stát. Ale pokaždé jsem cítil něco mezi radostí a smutkem, jako kdybych se loučil s něčím, co jsem kdysi znal.
Mamka mě tehdy pohladila po vlasech a řekla zvláštní větu:
„Možná se ti vrací něco z minulého života.“
Nevěnoval jsem tomu tolik pozornosti. Pro mě to byl jen sen. Ale opakoval se roky – vždy stejně, vždy s tou stejnou atmosférou.
Vyrostl jsem. Sen ustal. Až jednou, v mých dvaceti osmi letech, jsem se vydal s přítelkyní na víkendový výlet do jižních Čech. Pronajali jsme si malou chalupu kousek za Třeboní, v okolí, které jsem nikdy předtím nenavštívil.
V neděli dopoledne jsme se šli projít. Došli jsme na vršek kopce. A pak jsem ztuhl.
Přede mnou byla hnědá lavička. Pod starým stromem. Kamenná cesta vedla dolů. A na jejím konci – bílý dům se zelenými okenicemi.
Zatajil se mi dech.
„Je ti něco?“ zeptala se Klára.
„Tohle místo… já ho znám.“
„Tady jsi už někdy byl?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Jen ve snu.“
Sestoupili jsme dolů. Srdce mi bušilo jako o závod. Byl to přesně ten dům. Každý detail seděl. Dveře byly zavřené, ale v zahradě pracoval starší muž.
„Dobrý den,“ oslovil jsem ho. „Promiňte, nechci rušit… ale tenhle dům… patří vaší rodině dlouho?“
Muž se pousmál. „Už přes sto let. Byl mýho dědy, pak táty, teď můj.“
Polkl jsem. Všechno se mi míchalo v hlavě.
„Nevím, jak to říct… Já… tenhle dům se mi celé dětství zdál. Ale nikdy jsem tu nebyl.“
Muž mě chvíli pozoroval. Pak se zadíval na lavičku.
„To je zajímavý. Víte, měl jsem bratrance. Jmenoval se stejně jako vy. Narodil se tady, ale po válce odešel do Německa. Nikdy se nevrátil. Umřel tam. Bylo mu sedmatřicet.“
Srdce mi spadlo do žaludku.
„Pamatujete si něco o něm?“
„Byl tichej, hodně četl. Rád sedával pod tím stromem. Prý tam vždycky přemýšlel. O životě, o tom, co tu zanechal.“
Nemohl jsem popadnout dech. Všechno najednou dávalo smysl – ten sen, ten zvláštní smutek, ten pocit loučení.
Doma jsem to řekl mámě. Zadívala se na mě a klidně odpověděla:
„Já ti to říkala. Některé věci si duše nese dál. A ty jsi nikdy nebyl úplně nový.“
Od té doby jsem ten sen neměl. Ale někdy večer, když zavřu oči, cítím slunce mezi listy toho stromu. A vím, že část mě už tam jednou byla.
