Nebyl vystudovaný archeolog. Přesto objevil nejstarší keramiku světa.

Strávil v něm desítky let, použil dynamit a čerpadla, aby dobyl nepřístupná místa, a nakonec otevřel veřejnosti trasu, po níž dnes plynou lodičky pod zemí. Přitom kopal i pravěká naleziště – a vykopal nejstarší keramickou sošku světa. Akademická obec ho milovala i nenáviděla zároveň. Byl totiž člověk, který vědu dělal jako dobrodružství.

Karel Absolon se narodil 16. června 1877 v Boskovicích. Otec zemřel brzy a chlapce vychovával dědeček – Jindřich Wankel, lékař, archeolog a speleolog, jeden z průkopníků systematického průzkumu Moravského krasu v 19. století. Wankel byl člověk s encyklopedickým záběrem a vášní pro podzemí – a tuto vášeň přenesl na vnuka s přesností dědičné informace.

V roce 1888 vzal Wankel jedenáctiletého Karla na dno propasti Macocha. Co chlapec tehdy viděl – kolmé skalní stěny, dvě jezírka na dně, ticho a chlad hlubokého podzemí – to ho poznamenalo na celý život.

Absolon studoval zoologii a přírodní vědy. Archeologii nikdy formálně nestudoval. Disertační práci psal u Tomáše Garrigua Masaryka. Celý profesní život pak strávil na pomezí speleologie, zoologie, archeologie a geografie – a v žádném z těchto oborů nezůstal jen specialistou.

Od počátku 20. století existovala v moravské vědecké komunitě záhada: kde se bere voda, která vyvěrá z Pustého žlebu jako říčka Punkva? Geologové tušili, že teče podzemím pod celou oblastí Moravského krasu – ale kudy přesně a zda propast Macocha nějak souvisí s Punkevními jeskyněmi, to nikdo nevěděl.

Absolon to chtěl zjistit.

Mezi lety 1901 a 1907 zorganizoval čtyři výpravy na dno propasti Macochy. Sestup na dno propasti hluboké přes 130 metrů byl tehdy technicky mimořádně náročnou záležitostí – provazová žebříčka, improvizované závěsy, žádné moderní jistění. Jedna z výprav trvala čtyři dny a tři noci; zápisky z ní Absolon vydal jako monografii. Kronikáři tehdejších výprav zmiňují, že součástí výbavy bývaly lahve francouzského koňaku – pro útěchu i zahřátí.

Postupně Absolon zmapoval jeskyně sousedící s dnem Macochy, vytipoval místa, kde mohl existovat průchod k Punkevním jeskyním, a v roce 1909 spolu s týmem tento průnik skutečně našel a Punkevní jeskyně objevil.

Ale to byl teprve začátek.

Za propastí Macocha tekla Punkva dál – ale přes sifony: místa, kde voda zaplňuje celý profil jeskyně a člověk jí nemůže projít. Aby bylo možné Punkevní jeskyně zpřístupnit veřejnosti jako celou vodní trasu, bylo nutné sifony překonat.

Absolon to bral jako technický problém, který se musí vyřešit. Použil čerpadla na odvodnění zátoků. Tam kde nestačila čerpadla, použil dynamit k rozšíření průchodů. Skalní bloky padaly do hlubin podzemních jezer a Absolon ve svých zápiscích klidně poznamenával, že tím zároveň zvyšoval dno jezer – a problém s odvozem trosek tak elegantně odpadl.

Práce trvala roky. Harmonogramy se posouvaly. Komplikace přicházely jedna za druhou.

V létě 1933 se po podzemní říčce Punkvě projeli první návštěvníci na lodičkách – od Punkevních jeskyní až k dohledu na dno Macochy. Trasou, která propojila to, co bylo dříve nedostupné.

Dnes tuto trasu každoročně projede přes sto tisíc lidí. Většina z nich nezná jméno člověka, který ji otevřel.

Vedle jeskyní Absolona přitahovalo i to, co v nich a kolem nich zanechali pravěcí lovci. Od dvacátých let vedl systematické výkopy na nalezišti u Dolních Věstonic – místě, kde před dvaceti pěti tisíci lety žili lovci mamutů.

13. července 1925 pracovníci výkopu v hloubce dvou a půl metru, ve zbytcích rozlehlého ohniště, narazili na cosi neobvyklého. Vedoucí čety Seidl si nejdřív všiml nožky nějaké plastiky. O deset centimetrů dál našel odlomenou horní část. „To je ženská!“ řekl. Doktor Jaroš stojící nad výkopem dodal: „To je venuše!“

Absolon v tu chvíli nebyl na nalezišti – byl ve Francii. Když se vrátil a dozvěděl se, že zpráva o nálezu se dostala do novin dřív, než si mohl sošku prohlédnout a mediálně ji „prodat“ sám, byl nesmírně rozladěný.

Sošku nakonec pojmenoval Věstonická venuše. Jde o přibližně jedenácticentimetrovou figurku ženy vyrobenou z pálené hlíny, starou zhruba 26 000 let. Nejstarší keramická plastika, jaká kdy byla nalezena na světě.

Nalezit se jí jen tak nezastávalo. V následujících sezonách tým odkryl ohromné hromady mamutích kostí – tolik, že si vědci museli na odvoz půjčit nákladní automobil, který pak uvízl na kamenité cestě.

Výzkum Věstonic navštívil sám Tomáš Masaryk. Na rekonstrukci mamuta, která se stala hvězdou výstavy Člověk a jeho rod v Brně v roce 1928, přispěl Tomáš Baťa třiceti tisíci korun.

Mnozí ho považovali za vědeckého génia, jiní za naprosto nepřijatelnou osobnost. Slávu si dobýval soustavnou, pečlivou a cílevědomou prací, ale často také ostrými lokty.

Absolon nikdy netrpěl přílišnou skromností. Vědecké úspěchy prezentoval především jako své – i tehdy, když za nimi stálo mnoho spolupracovníků. Kritici mu vyčítali, že v zájmu vlastní slávy manipuluje interpretací nálezů, ignoruje nepohodlná stratigrafická data a vystrnaďuje kolegy ze „svých“ lokalit.

Anonymní pamflet, který o něm vyšel roku 1913 pod názvem Moravský kras aneb Dr. Karel Absolon v pravém světle, naznačoval, že konflikty s okolím nebyly výjimkou.

Absolon na kritiku reagoval tím, co uměl nejlépe: pracoval. Sesbíral přes 200 000 exemplářů živočichů z krasových jeskyní celé Evropy, popsal 210 dosud neznámých druhů. Mnohé z nich nesou jeho jméno. Psal monografie, přednášel na Karlově univerzitě, organizoval výstavy, vybudoval zárodek Pavilonu Anthropos v Brně.

Když v roce 1938 přišla nacistická okupace, byl penzionován, zbaven možnosti vědecké práce a část jeho knihovny a dokumentace mu byla zabavena. Přestal kopat – ale nepřestal psát.

Komunistický režim po roce 1948 Absolona neměl rád. Byl buržoazní vědec, individualista, člověk s příliš silným vlastním hlasem. Státní věda ho vytlačila na okraj.

Poslední roky strávil zpracováváním desetiletí nahromaděného materiálu a přípravou knih, které stihl nebo nestihl vydat. Zemřel 6. října 1960 v Brně ve třiaosmdesáti letech.

Na Ústředním hřbitově v Brně má čestný hrob. Náhrobek má tvar malé jeskyně.

Pod Moravským krasem teče Punkva dál. Lodičky klouzají po její hladině ve světle lamp. Turisté se dívají na stalaktity a nahoře, daleko nad nimi, zívá ústí propasti Macocha. Absolon by se na to díval spokojeně – byl by rád, kdyby ho věděli. A byl by rád, kdyby věděli, kdo to vymyslel.

Zdroje: