Karel Čapek zemřel 25. prosince 1938  a dva příslušníci gestapa přišli pro něj tři měsíce poté

Karel Čapek odmítal. Říkal, že jeho místo je doma. Pak ho po mnichovské dohodě napadli čeští fašisté, tlupa mu vytloukla okna a anonymní dopisy mu přátelé raději nečetli. V prosinci 1938 ho nachladila povodeň na letním sídle. Zápal plic. Umíral tři dny. Ještě se omlouval za to, že umírá. Bylo mu čtyřicet osm let. Tři měsíce nato zazvonilo u jeho vdovy gestapo.

Karel Čapek se narodil 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích v Podkrkonoší, jako nejmladší ze tří sourozenců. Otec byl venkovský lékař, atmosféra domu intelektuální a laskavá. Bratr Josef – malíř a spisovatel – byl jeho nejbližším spolupracovníkem i přítelem po celý život. Sdíleli spolu dvojvilu na pražských Vinohradech, pracovali pro tytéž noviny, spolu vymysleli slovo „robot.“

Čapek studoval filozofii v Berlíně a Paříži. Doktorát napsal o pragmatismu. Pak začal psát.

To, co napsal, změnilo českou literaturu a proniklo do světové. R.U.R. – hra o vzpouře robotů – měla premiéru v roce 1921 a do roka se hrála v Londýně, New Yorku a po celé Evropě. Slovo „robot“ vstoupilo do angličtiny, francouzštiny, němčiny a desítek dalších jazyků. Válka s Mloky, Bílá nemoc, Matka, Povídky z jedné kapsy – díla, která jsou dodnes čtena v překladech po celém světě.

Přestože byl pětkrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu, nikdy ji nedostal. Švédská akademie ho odmítla – prý jeho dílo není dostatečně „literární.“ Jeden z nominovaných, kteří ji místo něj dostali, byl dnes skoro zapomenut.

Ve dvacátých a třicátých letech se každý pátek v čapkovské vile na Vinohradech scházela elita první republiky. Politici, vědci, novináři, umělci. Masaryk tam přicházel pravidelně – a Čapek s ním vedl rozhovory, které vydal jako Hovory s T. G. Masarykem, jednu z nejčtenějších knih meziválečné éry.

Čapek byl přesvědčený demokrat a humanista. Nevěřil v násilí, nevěřil v revoluce, věřil v lidskost, v rozum, v schopnost lidí domluvit se. Psal o tom opakovaně – a s narůstajícím totalitarismem třicátých let psal čím dál tísnivěji.

Bílá nemoc z roku 1937 byla alegorií o diktátorství. Matka z roku 1938 – jeho poslední hra – byla zoufale přímá: matka, která postupně posílá na válku všechny své syny.

Září 1938 změnilo vše. Mnichovská dohoda – podepsaná bez Československa, která zemi přikázala vzdát se pohraničí – otřásla českou společností. Milionová armáda byla připravena bojovat. Vláda to nedovolila.

Lidé hledali viníky. A Čapek byl viditelný cíl: demokrat, humanista, přítel Masaryka, člověk, který celá léta psal o nebezpečí totalitarismu. Konzervativní a fašizující pravice se na něj obořila. Obviňovali ho, že utekl z Prahy v době mobilizace. Obviňovali ho z nenárodnosti, ze zbabělosti, z toho, že prvorepublikový humanismus Čechům způsobil zkázu.

Bylo to lži – ale šířily se rychle.

Anonymní dopisy přicházely denně. Přátelé je Čapkovi raději nečetli. Tlupa vytloukla okna v jeho bytě. Ministerstvo vnitra v listopadu 1938 zakázalo promítat filmovou verzi Bílé nemoci.

Čapek přesto neemigroval. Opakovaně ho o to žádali. Dcera Thomase Manna mu psala osobně. Němečtí emigranti v Praze, kteří znali, jak nacisté pracují, ho varovali, že jeho jméno je na jejich seznamu. Přátelé ze zahraničí mu nabízeli pomoc.

Čapek odmítl nekompromisně, i když věděl, že jeho jméno je na předních místech na seznamu těch, kteří mají být zatčeni po budoucím příchodu Němců do Prahy.

Říkal, že nemůže opustit jazyk a zemi, pro niž píše. A také: že útěk by byl přiznáním, že ti, kdo ho obviňují, mají pravdu.

V prosinci 1938 zasáhla povodeň jeho letní sídlo Strž u Dobříše. Čapek – přes varování manželky Olgy Scheinpflugové – šel v mrazu opravovat škody. Nachladil se.

Zdálo se, že jde o obyčejnou chřipku. Ve čtvrtek 22. prosince musel ulehnout. K chřipce se přidal zánět ledvin. Ve pátek večer zápal plic.

Lékaři mu dávali injekce, ale jeho oslabený organismus, vyčerpaný Bechtěrevovou chorobou a strachem, už neměl sílu.

V sobotu 24. prosince se zdálo, že nastává mírné zlepšení. Ve čtrnáct hodin se stav začal zhoršovat.

Karel Čapek zemřel 25. prosince 1938 v pět hodin ráno. „Ještě se omlouval za to, že umírá,“ řekla později Olga Scheinpflugová. Bylo mu čtyřicet osm let.

Pohřeb 29. prosince 1938 na Vyšehradě se stal veřejnou demonstrací – stovky lidí postávaly ve vytrvalém dešti, aby vyjádřily zesnulému své sympatie a obdiv.

Přišla elita republiky: předsedové obou parlamentních komor, pražský primátor, rektor brněnské Masarykovy univerzity, novináři, spisovatelé, přátelé. Telegraficky kondoloval prezident Hácha. Rakev nesli Julius Fürth, Jan Stránský, Rudolf Jílovský, Edmond Konrád, Karel Steinbach a Ferdinand Peroutka. Zaznělo sedm projevů.

Básník Josef Hora promluvil nad hrobem slovy, která shrnovala vše: „Sbohem, Karle Čapku. Věříme, jako jsi do konce věřil i Ty. Ještě není vše ztraceno, doposud zbývá naděje!“

Eduard Bass, Čapkův šéfredaktor, poznamenal, že hrob, do něhož byl Čapek pochován, měl původně patřit Karlu Hynku Máchovi. Básník za básníka. Mácha se uštval při požáru města. Čapek byl uštván při požáru své země.

15. března 1939 vstoupil Wehrmacht do Prahy. Zatýkání začalo okamžitě. Téhož dne zazvonili u Olgy Scheinpflugové dva příslušníci gestapa. Dozvěděli se pouze to, že je Karel Čapek mrtvý.

Josef Čapek měl méně štěstí – nebo jiný osud. Gestapo si pro něj přišlo 1. září 1939. Strávil celou válku v koncentračních táborech – Sachsenhausen, Neuengamme, Bergen-Belsen. Zemřel na tyfus na jaře 1945, pravděpodobně v dubnu – několik dní nebo týdnů před osvobozením tábora.

Jedna fotografie z roku 1934: tři muži podepisují knihy na výstavě v Praze. Uprostřed Josef, vlevo Karel, vpravo Nezval. Bratři se usmívají. Za čtyři roky zemře Karel na zápal plic. Za jedenáct let vhodí Britové Josefovo vyzáblé tělo do masového hrobu v Bergen-Belsenu.

Karel Čapek je pohřben na Vyšehradě, mezi nejslavnějšími Čechy. Slovo „robot,“ které se svým bratrem vymyslel – Josef navrhl název, Karel ho použil v R.U.R. – je dnes v každém jazyce světa.

Diskuse o tom, co by se stalo, kdyby přežil, jsou bezpředmětné a přitom neodolatelné. Odešel by do exilu? Communisté by ho po válce umlčeli? Pravděpodobně ano – a paradoxně ho k návratu do literatury pomohli sovětští literární vědci, u nichž se těšil úctě.

Čapek věděl, že za odmítnutí emigrovat zaplatí. Zvolil to tak. Spisovatel věděl, že jeho jméno je na předních místech nacistického seznamu – a přesto odmítal odejít.

Zápal plic ho stihl dřív než gestapo. O tři měsíce.

Zdroje: