Stan rozříznutý zevnitř, těla ve spodním prádle, chybějící jazyk. Záhada Ďatlovovy expedice

Nikdo z nich se nevrátil. Záchranáři nalezli těla rozsetá po svahu – některá jen ve spodním prádle, jiná se zlomenými žebry a lebkami, jedno bez jazyka a očních bulv. Na místě nebyly žádné cizí stopy. Žádné stopy boje. Deník výpravy se zastavil den předtím, než všichni zemřeli.

V noci z 1. na 2. února 1959 se stalo na uralském svahu něco tak děsivého, že devět zkušených horolezců vyřízlo stan zevnitř a v třicetiCelsiový mráz uteklo bosých do tmy. Nikdo z nich se nevrátil. Záchranáři nalezli těla rozsetá po svahu – některá jen ve spodním prádle, jiná se zlomenými žebry a lebkami, jedno bez jazyka a očních bulv. Na místě nebyly žádné cizí stopy. Žádné stopy boje. Deník výpravy se zastavil den předtím, než všichni zemřeli.

Expedice byla rutinní záležitostí, alespoň na papíře. Skupina deseti studentů a absolventů Uralského polytechnického institutu – sedm mužů a dvě ženy ve věku od dvaceti do osmatřiceti let – se vydala v lednu 1959 zdolat horu Otorten v severní části pohoří Ural. Název hory v místním mansijském nářečí přibližně znamená „Místo, kam nechoď.“ Nikoho to neznepokojovalo. Šlo o zkušené turisty s bohatou horskou praxí, trasa patřila k nejtěžším sovětské kategorie III, ale všichni ji zvládnout mohli.

Vedl je třiadvacetiletý Igor Ďatlov, považovaný navzdory mládí za vynikajícího horolezce a organizátora. Výprava si vedla podrobný deník a pořizovala fotografie. Každý krok byl zaznamenán.

25. ledna dorazili vlakem do města Ivděl. Odtud nákladním vozem do vesnice Vižaj – posledního obydleného místa. A pak pěšky do hor.

28. ledna se od skupiny kvůli zhoršujícímu se revmatismu oddělil Jurij Judin. Nesl sebou zklamání z nedokončené výpravy. Netušil, že ho to zachránilo.

Zbývajících devět pokračovalo dál.

Deník výpravy je čten dodnes – jako detektivní román, jehož poslední kapitola chybí.

Zápisky dokumentují každodenní pochod, počasí, nálady, vtípky u táboráku. Skupina je v dobré kondici, v dobré náladě. 1. února se vydali průsmykem směrem k hoře. Sněhová bouře a špatná viditelnost je zmatla – místo k Otortenu zamířili na svah vedlejší hory, zvané Cholat Sjachyl. V mansijštině: „Mrtvá hora.“

Když si chybu uvědomili, rozhodli se – přestože nedaleko byl les – přenocovat přímo na zasněženém svahu. Byl to zvláštní rozhodnutí, ale ne neobvyklý pro zkušené horolezce, kteří chtěli ušetřit čas.

Poslední zápis pochází z 1. února. Ze 2. února nejsou žádné záznamy. Ani fotografie.

V noci z 1. na 2. února se stalo něco, o čem deník mlčí.

Výprava se měla vrátit 12. února. Když se neukázala, začali příbuzní tlačit na úřady. Pátrání se rozjelo po čtrnácti dnech – zapojili se studenti, vojáci, vrtulníky i místní Mansijové.

26. února záchranáři narazili na stan. Byl zasypaný sněhem a na několika místech rozříznutý – zevnitř. Kolem ležely boty, doklady, peníze a oblečení. Žádná těla.

Stopy ve sněhu ukazovaly od stanu dolů po svahu. Bylo jich devět. Vedla je bosých nebo jen v ponožkách – lidí, kteří odešli ze stanu tak rychle, že si nevzali obuv ani oblečení. Venku bylo minus třicet.

Asi půl kilometru od stanu záchranáři narazili na první dvě těla. Jurij Dorošenko a Georgij Krivoničenko leželi u zbytků ohniště jen ve spodním prádle. Větve okolních stromů byly polámané do výše pěti metrů – jako by se je někdo snažil vylézt. Na jedné z borovic visely cáry lidské kůže.

Zhruba 700 metrů od stanu ležela další tři těla, včetně samotného Igora Ďatlova. Všichni zemřeli podchlazením.

Pitva první pětice přinesla jedinou odpověď na příčinu smrti: podchlazení. Na otázku, proč stan opustili, neodpověděla.

V květnu 1959, když roztál sníh, našli záchranáři v rokli pod svahem zbývající čtyři členy výpravy. A tady případ přestal být záhadný – stal se děsivým.

Tři z nich měli masivní fraktury žeber a lebky. Soudní lékaři konstatovali, že se jednalo o zranění způsobená extrémním tlakem srovnatelným se silou střetu s automobilem – přitom bez viditelných vnějších poranění kůže, bez modřin, bez ran. Jako by tlak přišel zevnitř nebo z neuvěřitelně rovnoměrného zdroje.

Čtvrtá oběť, Ludmila Dubininová, postrádala jazyk, oční bulvy a část tkáně z tváře.

Záchranáři hlásili ještě jednu věc, která se do protokolů dostala jen okrajově: oblečení a kůže některých obětí vykazovaly zvýšenou radiaci. Testy to potvrdily. Nikdo to nedokázal vysvětlit.

A svědci z pohřbů – příbuzní a přátelé – si zapamatovali ještě jeden detail: kůže zesnulých měla hnědou, místy oranžovou barvu. Záchranáři to přičítali podmínkám, v nichž těla ležela. Jiní o tom dodnes pochybují.

Sovětské úřady případ záhy uzavřely. Oficiální závěr zněl: smrt způsobena „blíže neurčenou přírodní pohromou“. Spisy byly utajeny. Dostupné se staly až po rozpadu Sovětského svazu.

V roce 2020 ruská prokuratura případ znovu otevřela a po prošetření sedmdesáti pěti různých hypotéz – včetně útoku mimozemšťanů, tajných zbraní, uprchlých vězňů, sněžného muže nebo rituálu domorodců – dospěla k závěru: lavina a špatná viditelnost.

Podle prokuratury se při hloubení úkrytu před větrem narušila sněhová deska, která se v noci sesunula na stan. Turisté ho zevnitř rozřízli, utíkali dolů, ale ve tmě, bouři a dezorientaci stan nenašli znovu. Zahynuli podchlazením.

Teorie o lavině má ale slabá místa, na která experti opakovaně upozorňují. Sklon svahu byl na lavinu příliš malý. Žádní z prvních záchranářů na místě nestopy laviny nepopsali. A zranění čtyř těl nalezených v rokli – ta zlomená žebra bez vnějších poranění – nejdou s lavinou jednoduše srovnat.

Švýcarský vědec Johan Gaume v roce 2021 lavinou publikoval simulaci v odborném časopise Communications Earth & Environment, která ukázala, že za specifických podmínek takový sesun možný byl a mohl způsobit přesně ta zranění. Pro přesvědčení některých badatelů to stačilo. Pro jiné ne.

Případ Ďatlovovy expedice generuje záhady na několika úrovních najednou.

Proč skupina opustila stan tak rychle, že si nestihla vzít oblečení ani boty – přestože venku bylo minus třicet? Zkušení horolezci vědí, že venku bez oblečení zemřou. Muselo je vyděsit něco, co se jim zdálo nebezpečnější než jistá smrt venku.

Proč dvě těla u ohniště vykazovala stopy popálení, přestože oheň byl malý a záchranáři ho popsali jako dohasínající?

Co způsobilo radiaci na oblečení?

Odkud pocházejí oranžové zbarvení kůže obětí?

A především: jak vznikla zranění vnitřních orgánů bez vnějšího poškození povrchu těla?

Sovětské a ruské úřady záhadu formálně uzavřely dvakrát. Ani jednou nepřesvědčily všechny.

Horský průsmyk v severním Uralu, kde všechno skončilo, se od roku 1959 jmenuje Ďatlovův průsmyk. Každý rok tam přijíždějí turisté a badatelé. Někteří hledají odpovědi. Jiní přicházejí jen vzdát hold.

Jurij Judin – jediný přeživší, ten, jehož zachránilo nemocné koleno – žil až do roku 2013. Po celý život se snažil záhadu objasnit. Zemřel, aniž by se to podařilo.

Na místě, kde Stan stál, roste dnes dřevěný kříž. Fotografie deváti tváří z výpravy visí v muzeu v Jekatěrinburgu. Deník skončil 1. února 1959. Co se stalo v noci ze dne na 2. února, se nepodařilo přesvědčivě vysvětlit dodnes.

Zdroje: