Bratr, který přežil jen do konce války: Josef Čapek zemřel na prahu svobody

V listopadu 1934 sedí tři muži u stolu zahrnutého knihami. Podepisují své díla na Výstavě české a slovenské knihy v Praze. Uprostřed Josef Čapek, vlevo jeho bratr Karel, vpravo básník Vítězslav Nezval. Bratři se usmívají – žijí spolu v dvojvile na Vinohradech, pracují pro tytéž noviny, scházejí se každý pátek s intelektuální špičkou republiky. Není tu ještě cítit strach. Za čtyři roky zemře Karel na zápal plic v předvečer okupace. Za jedenáct let vhodí Britové Josefovo vyzáblé tělo mezi tisíce dalších mrtvol v masovém hrobě Bergen-Belsenu. Jedna fotografie. Dva bratři. Dva naprosto odlišné konce.

Josef Čapek se narodil 23. března 1887 v Hronově do rodiny lékaře Antonína Čapka a jeho ženy Boženy. Byl druhé dítě – starší sestra Helena se narodila o rok dřív, mladší bratr Karel o tři roky později. Rodina se záhy přestěhovala do Malých Svatoňovic a později do Úpice, kde všechny děti vyrůstaly.

Josef ve škole neprospíval. Jeho budoucnost jako malíře byla zvlášť ironická vzhledem k tomu, že z kreslení měl trojku. Rodiče, přesvědčeni, že z něj nebude nic dobrého, poslali ho po měšťance na německou dvouletou tkalcovskou školu ve Vrchlabí. Když v roce 1904 školu dokončil, začal pracovat jako dělník v úpické tkalcovně. Táhl ho to však jinam.

V letech 1904 až 1910 studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole. I tehdy o něm otec Antonín pochyboval – jeho obrazy nazýval „mazanicí“ a „kýčem“. Ale Josef se nedal odradit. Roku 1910 odjel do Paříže na Colarossiho akademii. Doprovázel ho mladší bratr Karel, který tam tehdy studoval na Sorbonně, a také dívka, do které byl Josef zamilovaný – Jarmila Pospíšilová.

Jarmila pocházela z rodiny pražského advokáta. Její dědeček byl slavný knihtiskař a nakladatel. V Paříži se Josef s Jarmilou zasnoubili, ale v roce 1910 se vrátili do Prahy. Svatbu měli až 6. února 1919 v kostele sv. Ludmily na Vinohradech. V roce 1921 se jim narodila dcera Alena.

Kolem roku 1924 se bratři Josefovi Karlem přestěhovali z bytu na Kampě do nově postavené dvojvily na Vinohradech. Architekt Ladislav Machoň navrhl rozsáhlý dům v národním slohu – vlastně dvě zrcadlově otočené vily pod jednou střechou. Josef s rodinou bydlel vlevo, v podkroví si zřídil malířský ateliér. Karel s otcem a později s manželkou Olgou Scheinpflugovou vpravo. Spojovací dveře v kuchyni zůstávaly otevřené. O zahradu se starali společně.

Vztah mezi bratry byl výjimečný. Společně psali hry a prózy: Zářivé hlubiny (1916), Krakonošova zahrada (1918), Ze života hmyzu (1921), Adam stvořitel (1927). V roce 1920 Josef vymyslel slovo „robot“, které Karel použil ve své hře R.U.R. Karel vždycky přiznával, že to slovo není jeho. Když Josef navrhoval „labori“ pro mechanické dělníky, Karlovi to znělo příliš knižně. „Nazvi je roboti,“ řekl Josef. A tak se stalo.

Od roku 1921 pracovali oba pro Lidové noviny – Josef jako výtvarný kritik a karikaturista, Karel jako redaktor a fejetonista. Každý pátek od roku 1925 se u Karla scházeli tzv. pátečníci – Ferdinand Peroutka, Eduard Bass, T.G. Masaryk, Edvard Beneš a další. Josef mezi nimi nikdy nebyl výraznou postavou. Žil v Karlově stínu, třebaže jeho malířská tvorba byla mimořádná. Byl stoupencem expresionismu a kubismu, člen Skupiny výtvarných umělců.

Pro děti vytvořil nejslavnější dílo – Povídání o pejskovi a kočičce. Ilustroval Karlovy knihy. Maloval. Psal kritiky. A nikdy ho nenapadlo, že přežije bratra o sedm let v podmínkách, jaké si Dante nedokázal představit.

Rok 1938 byl pro bratry Čapkovy zlomový. Po Mnichovu v září přišla kapitulace, ztráta pohraničí, zhroucení republiky, na kterou věřili. Karel to nesl špatně. Psal Matku, svou poslední hru, zoufale vystihující bezmoc proti fašismu. Němečtí emigranti v Praze ho varovali, že je na seznamu gestapa. Měl odejít. Odmítl.

V prosinci 1938 zasáhla povodeň Karlovo letní sídlo ve Strži u Dobříše. Karel se v mrazu pustil do oprav. Nachladil se. Lehká chřipka se změnila v zápal plic. Ve čtvrtek 22. prosince musel ulehnou. Lékaři mu dávali injekce, ale jeho oslabený organismus, vyčerpaný Bechtěrevovou chorobou a strachem, už neměl sílu. Umíral tři dny.

„Ještě se omlouval za to, že umírá,“ řekla později Olga Scheinpflugová.

Karel Čapek zemřel v pět hodin ráno na první svátek vánoční, 25. prosince 1938. Bylo mu čtyřicet osm let. Pohřeb se konal 29. prosince na Vyšehradě za masové účasti veřejnosti. Němci už byli u hranic, ale ještě nebyli v Praze. Karel se vyhnul tomu, co přišlo tři měsíce po jeho smrti.

„Měl vlastně štěstí,“ řekl Josef. Prorocky.

První září 1939. Den, kdy se svět změnil. Německý útok na Polsko, začátek druhé světové války. V Protektorátu Čechy a Morava startuje akce Albrecht I. – preventivní zatýkání tisíců „nepřátel nacismu“. Ten den zmizí na 1400 spisovatelů, malířů, básníků, sochařů, herců.

Josef Čapek je na seznamu.

Gestapo si pro něj přijede do Želiva u Humpolce, kde má letní byt. Nemá čas se rozloučit s Jarmilou a dcerou Alenou. Odvážejí ho okamžitě. Z jeho přátel zatýkají téhož dne malíře Emila Fillu, novináře Ferdinanda Peroutku, diplomata Lva Sychravu, pražského primátora Petra Zenkla, vyšehradského probošta Bohumila Staška.

Josefu Čapkovi je padesát dva let. Čeká ho šest let pekla.

Nejprve Pankrác. Devátého září ho převážejí do Dachau, 26. září do Buchenwaldu. V Dachau dostává číslo 35 132. V Buchenwaldu se stává číslem 1715.

Jarmilu Čapkovou to nezlomí. Spolu se švagrovou Helenou Palivcovou, sestrou bratří Čapků, začne zoufalou diplomatickou bitvu o Josefův život.

První února 1940 je přijme prezident Emil Hácha na Pražském hradě. Ujistí je o své účasti na utrpení Josefa Čapka. Slíbí intervenci u říšského protektora Konstantina von Neuratha.

Odpověď přijde za dva měsíce. Je stručná a definitivní:

„Na základě Vašeho přání jsem nařídil přezkoumání zatčení malíře a spisovatele Josefa Čapka. Podle výsledků tohoto přezkumu považuji Čapkovo propuštění v současnosti za nemožné. S nejvyšší úctou, Konstantin von Neurath.“

Jarmila nepřestává. Píše přímo Heinrichu Himmlerovi. Bez odpovědi. V červnu 1940 píše Háchův tajemník Hubert Masařík znovu prezidentovi. Hácha opakovaně žádá von Neuratha. Pak píše diplomatickou cestou přímo Adolfu Hitlerovi:

„Musím tu uvést, že největší část internovaných a zatčených je držena v koncentračních táborech od počátku podzimu 1939, aniž vůbec kdy kdo z nich byl vyslýchán z nějakého deliktu anebo aniž bylo komu z nich něco vytýkáno konkrétního kromě zcela neprokazatelných obecných politických názorů. Všichni tito lidé odpykali již trpce řadu měsíců ve velmi nepříznivých poměrech, jejich rodiny jsou na pokraji zoufalství a jejich zdraví jest dlouhým pobytem v koncentračním táboře vážně otřeseno.“

Bez odpovědi.

Jarmila píše říšskému ministru propagandy Josephu Goebbelsovi. Hraje poslední kartu – distancuje Josefa od zemřelého Karla:

„Nedávná návštěva Vaší excelence v Praze se mi zdá být dobrým znamením pro můj záměr, který pramení z velkého duševního zoufalství. Jako nejvyšší zástupce duchovního života Německé říše je Vaše excelence jistě mužem, na kterého se může obrátit žena zlomená neštěstím s nadějí a důvěrou. Prosím Vás o příznivou pozornost a jediné slovo přímluvy. Zbývá mi již jen domněnka, že malíře Josefa Čapka přivedlo do koncentračního tábora shodné příjmení s jeho zesnulým bratrem, spisovatelem Karlem Čapkem. Zasvěcenci však dobře vědí, jaký rozdíl panoval mezi oběma osobnostmi bratrů, a jistě není myslitelný takový paradox, že by měl živý trpět za zemřelého, muž, který by mohl dokázat mnoho užitečného, pro toho, jehož dílo už patří jen literárním dějinám.“

Žádná odpověď. Ani slovo. Jarmila prohrála.

V Buchenwaldu přidělí Josefa Čapka a Emila Fillu do malířské a písmomalířské dílny. Esesáci vědí, koho hlídají. Vězni tady musí tvořit košaté rodokmeny členů SS – dozorci potřebují důkaz čistě germánského původu. Josef Čapek ale nechtěl svým věznitelům sloužit. Zdobil rodokmeny slovanskými symboly, které se neznalým esesmanům líbily.

Přesto měl přístup k pomůckám. Tajně kreslil drobné kresby na papíry velikosti dlaně. Zachycoval zoufalá těla, trýzněné Joby, sesutou Matku Boží pod křížem. Na pauzovací papír črtál úplně jiný svět – děti cvrnkající kuličky, hrající si na honěnou.

Dvacátého šestého června 1942 ho převezli do Sachsenhausenu. Opět pracoval v malířské dílně. Dřevěná bouda stlučená z prken – věšák, kamínka, uhlák, lavice, jednoduchý stůl, štokrle a dva malířské stojany. Spoluvězeň Ivan Herben ho popsal takto: „Jeho tělo bylo doslova rozežráno od hmyzu a mokvalo skoro dvaceti vředy. Biblický Job nemohl být zbědovanější, ale Job sachsenhausenský měl vyrovnaný úsměv na rtech, jiskrné i produševnělé oči.“

V prosinci 1942 napsal rozsáhlou báseň Za bratrem Karlem. Tajně překládal anglickou, španělskou a norskou poezii. Jeho verše kolovaly mezi spoluvězni v opisech.

„To je rakev tísnivá, / to hlína hrobu těžce na mně spočívá, / toť soumrak neprůhledný, bezhvězdný, / toť jako smrt,“ psal.

Věděl, že „mrtvé tělo je jen skořápka“.

Pětadvacátého února 1945 byl Josef Čapek spolu s dalšími vězni převezen v otevřených uhelných vagonech za silného mrazu do Bergen-Belsenu. Ve vetchých pruhovaných hadrech se k sobě tiskli jak rampouchy. Do konce války zbývaly tři měsíce.

Čtvrtého dubna vypukla v táboře epidemie tyfu. Josef Čapek byl naposledy viděn živý právě toho dne. Příslušníci SS ničí přívod vody do tábora a v převlečení za civilisty mizí do okolní krajiny.

Není voda, chybí jídlo, vězni houfně umírají. Nikdo nemá sílu k pohřbívání mrtvých. Mezi hromadami výkalů leží tisíce mrtvol. V barácích i na prostranství kolem. Je jimi poseto všechno.

Někdy mezi 4. a 15. dubnem 1945 zemřel Josef Čapek na skvrnitý tyfus. Bylo mu padesát osm let. Jeho tělo se nikdy nenašlo.

Patnáctého dubna 1945 osvobodili tábor britské jednotky. Našli peklo – roztroušené mrtvoly, umírající kostry potažené kůží, zajatí němečtí dozorci pod dozorem Britů s namířenými pistolemi odvážejí haldy mrtvých těl na valníku do vyhloubených jam.

Do některé z nich vhodili také tělo Josefa Čapka, malíře, spisovatele, novináře.

V červnu 1945 odjela Jarmila Čapková společně s Rudolfem Margoliem do Bergen-Belsenu hledat Josefa. Nenašli nic. Ještě v půli července dostala vzkaz, že kdosi ho viděl živého po osvobození. Čekala. Navštívila jasnovidce, astroložku, hledala ty, kdo se vrátili. Marně.

V roce 1947 byl Josef Čapek prohlášen za mrtvého. Soud úředně stanovil jako datum, které nemohl přežít, 30. dubna 1947. Na Vyšehradě má symbolický hrob vedle bratra Karla.

Učitel Josef Dobeš, který válku přežil, uchoval Josefovy básně a předal je po návratu do Prahy Jarmile. Verše z koncentračního tábora vyšly knižně, stejně jako v pozůstalosti nalezené sentence Psáno do mraků. Jejich poslední řádek je Čapkovým jadrným vzkazem: „A dost. Život se nepíše; žije se.“

Dcera Alena provdala se a žila v Praze. Zemřela v roce 2012.

V roce 1991 byl Josefu Čapkovi in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.

Na pražských Vinohradech stojí dvojvila bratří Čapků. Levá polovina patřila Josefovi – v podkroví je stále jeho malířský ateliér. Pravá polovinu patřila Karlovi. Spojovací dveře v kuchyni, kterými spolu bratři chodili, jsou tam dodnes. Karel v té vile zemřel v posteli obklopen rodinou. Josef v masovém hrobě mezi tisíci neznámých, několik dní před tím, než přišla svoboda, pro kterou celý život bojoval.

Bratr, který přežil, se nedožil vítězství.

Zdroje: