Článek
Byli jsme s Adamem silný pár. Těšili jsme se. Měli jsme jména vybraná ještě dřív, než jsem otěhotněla. Dům s malou zahradou, novou ložnici a stěnu plnou knížek o rodičovství. Ale pak přišel porod. A něco se zlomilo.
Já jsem se měnila – hormonálně, fyzicky, psychicky. Ale on? Ztratil se mi před očima. Nebyl tam, když jsem v noci brečela s miminkem v náručí. Nebyl tam, když jsem potřebovala obejmout, protože jsem si připadala jako selhání. Začal se vymlouvat na únavu z práce, víkendy trávil u počítače nebo s kamarády. Doma byl, ale duchem někde úplně jinde.
Zpočátku jsem si říkala, že si jen zvyká. Že to chce čas. Ale čas plynul a on byl čím dál chladnější. Někdy jsem měla pocit, že se dívá skrz mě. Jako bych tam nebyla. „Je ti něco?“ ptala jsem se opatrně. Jen zavrtěl hlavou. „Jsem jen unavenej.“
Přitom před narozením Elišky byl jiný. Milý, vtipný, pozorný. Vždycky říkal, že se těší, až bude táta. Po porodu se z něj ale stával někdo, koho jsem nepoznávala. S Eliškou si moc nevěděl rady. Nedržel ji moc v náručí, krmení i přebalování nechával na mně. A když plakala, odešel z místnosti.
Začala jsem si to dávat za vinu. Možná jsem to já, kdo se změnil. Možná ho odstrkuju. Možná bych měla být víc v pohodě, usmívat se, méně si stěžovat. Jenže čím víc jsem se snažila, tím víc se vzdaloval. A pak jednou, když už jsem to nevydržela, jsem na něj vyjela: „Řekni mi to rovnou. Už mě nemiluješ, že?“
Zůstal stát. Mlčel. A pak řekl větu, která mě zaskočila víc než cokoli: „Já nevím, kdo vlastně jsem. A co vůbec chci.“
Toho večera jsme poprvé mluvili opravdu do hloubky. O tom, jak on sám nečekal, jak těžké pro něj bude stát se otcem. Jak má pocit, že ho nikdo nepotřebuje, jen jako „druhýho dospělýho“. Jak se bojí, že nezvládne být tím, koho od něj všichni očekávají. A taky, že má výčitky, protože necítí to, co si myslel, že bude cítit.
Ten večer jsem poprvé pochopila, že se neztratil jen náš vztah. Ztratil se i on sám.
Od té chvíle to nebylo hned lepší. Ani jednoduché. Ale začali jsme hledat cestu zpátky. On začal chodit na terapii. Já taky. Mluvili jsme víc. Opravdově. Přestali jsme si na něco hrát.
Dnes je to dva roky od narození Elišky. A náš vztah? Je jiný. Možná už nikdy nebude tak lehký a bezstarostný jako dřív. Ale je opravdový. A pevnější, protože jsme oba poznali, jaké to je spadnout – a zkusit se zvednout společně.
Rodičovství není jen o radosti. Je i o strachu, zmatku, únavě a pochybnostech. A platí to pro oba. Jen se o těch mužských často tolik nemluví. Možná je načase to změnit.
