Článek
Seděla jsem s manželem na gauči a koukali jsme na televizi, když jsme zaslechli první slova. Nejdřív jsme si mysleli, že je vzhůru. Mluvil úplně zřetelně: „Ne, nechci tam jít. Řekni mu, ať mě nechá.“
Vyšli jsme do chodby a otevřeli dveře. Ležel na boku, oči zavřené, obličej klidný. Mluvil dál. „Je tma. Všude je tma. Bolí to.“
Podívali jsme se s mužem na sebe a rozesmáli se. „Tak tohle je poprvé,“ zašeptal. Brali jsme to jako dětský sen, přirozený výsledek dne plného dobrodružství. Další den jsme mu to vyprávěli u snídaně. Smál se s námi, i když říkal, že si nic nepamatuje.
Jenže pak to přišlo znovu. A znovu. A čím dál častěji.
Jáchym mluvil ze spaní téměř každou noc. Někdy to byly nesrozumitelné věty, jindy až mrazivě konkrétní rozhovory. „Když to řeknu, bude mě trestat.“ — „Musím to udělat. Jinak si pro mě přijde.“ — „Má oči jako díry.“
Zpočátku jsme ho jen pozorovali. Pak jsme začali nahrávat. A pak jsme se přestali smát.
Věty, které říkal, neodpovídaly ničemu z jeho běžného dne. Nikdy jsme mu neukazovali strašidelné filmy. Nečetl temné knihy. Jeho sny ale připomínaly spíš výpověď oběti než dětskou fantazii.
Zkusili jsme všechno. Méně času u obrazovek. Více čtení před spaním. Byl na kontrole u pediatra, který nic zvláštního nezjistil. A přesto to pokračovalo. Každou noc byl jeho hlas znepokojivější.
Vrchol přišel v noci, kdy jsme ho slyšeli plakat. Když jsme vešli do pokoje, seděl na posteli a díval se na roh místnosti. „Je tam. Nechce mě pustit,“ šeptal. A pak padl zpátky na polštář a spal.
Ten den jsem objednala psychologa. Ačkoli manžel měl pochybnosti, cítila jsem, že něco není v pořádku.
Paní psycholožka s ním mluvila jemně, trpělivě. Po několika sezeních mi zavolala, že by chtěla mluvit se mnou. Sama. Přijela jsem a sedla si proti ní. Řekla mi, že Jáchym popisuje zážitky, které nejsou jeho. Mluví o místech, kde nikdy nebyl, o věcech, které se nemohl dozvědět. A že není jisté, jestli jde o přirozený vývoj, nebo o něco hlubšího.
Začala jsem se ptát v rodině. Babičky, tety, pradědeček. A narazila jsem na příběh, který se v naší rodině zamlčoval.
Můj strýc, o kterém jsem slyšela jen málo, zemřel jako dítě. Utonul při nehodě, když byl na prázdninách u prababičky. Bylo mu devět. Nikdy se o tom nemluvilo. Ale některé věty, které Jáchym ve spánku říkal – „Voda je studená“ nebo „Nechte mě tam nechodit“ – přesně odpovídaly místu, kde se to stalo.
Nevím, jestli na něco věřím. Ale vím, že poté, co jsme si s Jáchymem o strýci popovídali, sny ustoupily. Mluvení ve spánku zmizelo. A já mám pocit, že nějaký kruh se uzavřel.
Někdy to nejděsivější, co děti říkají, nejsou jejich slova. Ale příběhy, které si nesou – i když neví proč.
