Článek
Nepřátelství nebylo vyslovené, ale viselo ve vzduchu jako kouř, co štípe v očích. Říkala jsem si, že časem roztaje. Že když uvidí, že to s jejím synem myslím vážně, přijme mě. Mýlila jsem se.
Tchyně mě nechtěla. Vadilo jí všechno – jak mluvím, jak se oblékám, odkud pocházím, že jsem „málo ambiciózní“. Přitom jsem pracovala, starala se o domácnost, podporovala syna jejího, ale nikdy to nebylo dost. Před ním se přetvařovala, ale když jsme byly samy, dávala mi jasně najevo, že do rodiny nepatřím. Říkala mi věci jako: „Myslela jsem, že si najde někoho lepšího.“ nebo „Ty nikdy nebudeš jako jeho bývalá.“
Když se nám narodila dcera, doufala jsem, že aspoň to nás spojí. Ale právě tehdy se všechno zhoršilo. Začala se do výchovy montovat, neustále mě kritizovala – že malou špatně oblékám, krmím, že ji „kazím“ láskou. Tvrdila, že jsem hysterka, když jsem dbala na režim a pravidla.
Zlom přišel, když jsme jí nechali malou na hlídání. Byla jí necelá tři léta a já poprvé souhlasila, že u ní přespí. Nechtěla jsem být paranoidní máma. Jenže když jsme ji druhý den přivezli domů, malá byla jiná. Zamlklá, vystrašená. V noci se budila s pláčem. Dlouho nám nechtěla říct, co se stalo. Až po několika dnech, v rozhovoru s dětskou psycholožkou, se pomalu otevřela.
Ukázalo se, že tchyně na ni křičela. Ne jednou, ale opakovaně. Zavřela ji do tmavé komory „za trest“, protože nechtěla jíst. Prý ji tak „učila disciplíně“. Malá se tehdy počůrala strachy. A tchyně jí řekla, že jestli to řekne mamince, tak bude „špatná holčička, co zklame rodinu“.
Zhroutila jsem se. Vztek, vina, smutek, výčitky. Nechápala jsem, jak mohla něčeho takového být schopná. A jak jsem to mohla dopustit. Můj muž byl stejně otřesený. Ale první, co udělal, bylo, že to chtěl ututlat. Ne kvůli sobě – ale protože „je to přece jeho matka“.
Jenže pro mě byla odpověď jasná. Tohle nebyla „chyba“ nebo „nepochopení“. Tohle byla hranice, která se nesmí překročit.
Od té doby se s tchyní nestýkáme. Bylo to těžké. Rozbilo to rodinné vztahy, vzbudilo to vlnu emocí. Někteří příbuzní mi dodnes dávají za vinu, že jsem rodinu „rozdělila“. Ale já vím jedno – chránila jsem své dítě. A nikdy si to neodpustím, že jsem to neudělala dřív.
Dnes je malá v pořádku. Ale já pořád cítím mrazení, když slyším klíč v zámku. Po té noci jsem přestala být „ta, co se snaží zalíbit“. Stala jsem se mámou, která ví, co už nikdy nepřipustí.
