Článek
Síla modlitby
Tenhle příběh je z doby, kdy jsem pracoval jako vedoucí obchodní skupiny v jedné obrovské, téměř celosvětově působící pojišťovně. Napsal jsem sem původně její celé jméno, ale to prý podle editorů Seznamu nesmím, tak mne prosím za to nekamenujte v diskusi, že tu jméno není.
Jednou, takhle ve volný den, v sobotu měli odboráři jednoho velikého podniku pořádat na velikém hřišti v jedné vesnici fotbalový turnaj pro chlapy, a současně zábavný den pro maminky s dětičkami - stánky, klobásky, pivko, guláš, hudba, kouzelník, a tak.
A naše vedení vymyslelo, že to nejlepší, co můžeme udělat, je postavit jim tam stánek naší pojišťovny. Rozdávat pravé holandské pečené vafličky a nafukovací balónky a za to získávat od lidí jejich kontakty, adresy a telefony, které použijeme v blízké budoucnosti, hned o prázdninách, na náš byznys. Jinak řečeno - chce vaše dítě zadarmo vafličku? Vyplňte nám jednoduchý dotazník (fakt jen čtyři otázky, zakroužkovat odpověď ANO nebo NE), doplňte své jméno, adresu a telefon a hlavně zakřížkujte souhlas s dobrovolným poskytnutím osobních údajů podle GDPR. Jednak dostanete zdarma vafličku i balonek, jednak budete zařazen(a) do slosování o hodnotné knihy (Rozuměj knihy autorky Denisy Proškové „Kde rostou peníze?“ a „Aby vám peníze dobře sloužily“, což jsou sice vynikající knížky o finanční gramotnosti pro děti, vyšly ale právě za výrazné finanční pomoci právě této pojišťovny).
No a za dva až tři týdny, až na akci v podstatě zapomenete, vám doma zazvoní telefon, který jste nám přece dobrovolně poskytl(a), na jehož druhém konci bude jeden z našich finančních agentů. A na základě vyhodnocení Vašich odpovědí v dotazníku vás pozve někam na kávičku a trochu toho povídání, třeba na bezplatnou kontrolu správnosti vašich již uzavřených finančních smluv.
A protože ono hřiště geograficky spadalo do regionu, který jsem měl v té době na starosti já, dostal jsem od vedení DŮLEŽITÝ A POVINNÝ ÚKOL. Zajistíš personální obsazení stánku, a budeš zodpovídat za naše aktivity. Takže pracovní sobota od rána od 7:00 do večera do 21:00, ve vedru a horku, s pocitem, že jsem někde, kam nepatřím, kde mně vlastně nikdo nechce, a to celé navíc samozřejmě zdarma, protože jste přece „nezávislí podnikatelé“ a firma vám dává tu kouzelnou možnost nabrat si tam stovky kontaktů.
Podle názoru nadřízeného regionálního ředitele jsme neměli jen sbírat kontakty, ale vzít si tam také tiskopisy našich smluv a přenosnou tiskárnu a… milion dalších věcí, a měli jsme se snažit sepisovat jednodušší smlouvy životního nebo úrazového pojištění přímo na místě.
Marně jsem na základě svých více než dvacetiletých zkušeností z oboru argumentoval, že se mi celá akce nezdá, a že v horkém dni, u fotbalového hřiště, v konkurenci kouzelníka a kotlíkového guláše, sepíšeme tu smlouvu tak maximálně jednu, spíše ale tipuji, že žádnou.
Byl jsem za své názory svým přímým nadřízeným označen pomalu za antikrista (vždyť jsem přece skoro zaměstnanec, kdepak podnikatel, a tak musím poslouchat), a ostatní vedoucí obchodních skupin z jiných okresů si hned po poradě viditelně oddechli, že do téhle „vtákoviny“ nemusí jít oni sami.
Je pravdou, že vedení mi zdarma zajistilo propagační stánek (jen jsem si pro něj musel zajet na vlastní náklady vlastním autem z Trnavy do Bratislavy, tedy cca 60 kilometrů, jsem přece nezávislý podnikatel), a zaplatilo profesionálního kuchaře na pečení vafliček a dvě slečny animátorky na nafukování balónků. Já jsem zajistil sám sebe a s vypětím všech svých sil a s využitím maxima diplomacie ještě čtyři své kolegy, kteří, když jinak nedám, tedy „byli ochotni“ přijít a taškařice se účastnit. Všichni jsme přímo sršeli nadšením.
V pátek odpoledne měla moje skupina kvůli stánku dvouhodinovou poradu. Kdo co vezme, kdo co zajistí, kdo rozmontuje firemní výpočetní techniku, abychom na stánku mohli promítat své spoty, kdo koupí minerálky, kdo má 50-ti metrový elektrický prodlužovák a přenosnou ledničku, kdo kdy v kolik hodin přijde, tak, abychom na stánku v každém libovolném okamžiku byli vždy nejméně dva finanční agenti schopní kvalifikovaně prezentovat naše produkty (plus tedy třetí kuchař plus čtvrtá minimálně jedna z hostesek) .
Dvorní reklamní agentura, u které jsme utráceli pravidelně naprosto nekřesťanské peníze, dodala pro všechny jednotná firemní trička s obrovským výrazným logem. Potěšili mně, protože extra na zakázku přímo pro mně vyrobili tričko 5XL, do kterého bych se býval i vešel. A to tričko jsem těsně před akcí na náklady našeho generálního ředitelství i dostal a dokonce mi i zůstalo.
Když páteční porada skončila, opouštěl jsem práci autem s narvaným kufrem auta - počítače, monitory, lízátka, tužky, fixky, náborové letáčky, skládací flipchart, elektrická prodlužovačka…
V sobotu ráno budík nařízený na 5:30, umýt, obléci se do firemního trika, a v 6:15 vyrazit do příslušné vesnice na pracovní sobotu.
Když jsem s tím ujel asi 20 kilometrů, a v podstatě už jsem vjížděl do vesnice, volá mi do auta náš pan ředitel. Prý - Víťo, průser. Odboráři všechno zrušili, akce se nekoná. Bez náhrady. Obvolej a stáhni své lidi.
Nejdřív jsem moc nechápal, jak se dá akce pro plánovaných asi 600 lidí z minuty na minutu zrušit, zvláště, když počasí vypadá přímo skvěle. Ale pak jsem vytáhl telefon a volal svým kolegům - Pavlovi, Kájovi, Silvince, Adriance, Mirkovi … A bylo zábavné vnímat, jak JEDNOMU KAŽDÉMU Z NICH spadl ze srdce obrovský balvan. Uffffffff, hurá, nikam nemusíme. Vrátíme se ke svým rodinám a užijeme si sobotu MNOHEM líp, podle svého. Modlili jsme se za to (každý sám a potichu), a naše hromadné volání do vesmíru bylo asi tak silné, že ho ten vesmír vyslyšel.
(Na vysvětlenou - pátral jsem po důvodech, proč to tak je. A ony odbory v tom podniku už od středy nahnaly své zaměstnance do stávky za vyšší platy. Takže se od středy stávkovalo - nechodilo se do práce - nikdo nic neplatil - a vyjednávání odborům jaksi nešlo - vedení jejich podniku se stávky nezaleklo - a nálada mezi pracujícími lidmi tam byla na bodu mrazu. Proto nebyl fotbalový turnaj a dětský den. A proto jsem mohl mít sobotu takovou, jakou jsem chtěl.)
No nic, v pondělí jsem ty počítače a flipchart zase vrátil do kanceláře. Nafukovací balónky se vrátily na sklad reklamní agentury. Vyúčtují nám je později, však firma si je nakonec na něco stejně objedná. Tričko mi zůstalo na památku. Těsto na vafle měl u sebe kuchař, to jsem nikdy ani neviděl, a asi 200 reklamních lízátek nakonec skončilo na našem důchodovém centru, kde si je mohli zdarma rozebrat klienti, kteří si tam sami od sebe přišli něco vyřídit.
Jen regionální ředitel na mně zůstal neobyčejně naštvaný, že jsem si dovolil na poradě na rovinu a nahlas prezentovat svůj názor, a „shodit“ ho tak před ostatními vedoucími obchodních skupin. Mé působení v tomto korporátu se od této chvíle začalo neodvratně chýlit ke konci.
