Článek
Podle některých jsem špatná matka, protože nechávám své děti samotné cestovat vlakem či autobusem, případně jim dávám víc volnosti, než je zdrávo. A to doslova.
Mám 2 akční děti. V minulosti byly akční tak, že mě doslova děsily. Útěky oknem, zapalování plynového sporáku, lezení po opravdu vysokých stromech. Asi jsem i já občas lidi kolem sebe svou výchovou vedoucí k osamostatnění děsila. Musela jsem někdy improvizovat, aniž bych z toho měla výčitky svědomí nebo pociťovala jakýkoliv pud sebezáchovy. Když bylo malé asi 6 roků, vydaly jsme se do PPP v Brně na vyšetření. Mladší dceru jsem tehdy ještě měla v kočárku. Po vyšetření jsem se rozhodla navštívit jedno nákupní centrum, kde měl být Mikuláš. Toho dne byla strašná zima. Už třetí autobus, který přijel, byl totálně plný. Vzdávat jsem to ale nechtěla, i když jsem viděla, že šance dostat se do autobusu je téměř nulová. Když přijel další narvaný autobus, rychle jsem popostrčila starší už notně promrzlou dceru dovnitř vozu, dala jí nezbytné pokyny, kde se sejdeme a zamávala jí na rozloučenou. Než autobus vyjel, mi ještě nějaká neznámá žena slíbila, že ji doprovodí na místo setkání. Pak se už jen zavřely dveře a autobus odjel. Šílené chování matky, že? Asi ano. Když nad tím teď zpětně přemýšlím, jsem si jako maloměšťačka neuvědomovala rizika velkoměsta. Po asi hodině, kdy se nám s mladší dcerou konečně podařilo do autobusu dostat, jsme se v pohodě v nákupním centru se starší dcerou potkaly. Malá už byla sama bez doprovodu, ale přesně tam, kde jsme se domluvily. Kdyby nebyla, tak by to byl asi trochu problém vzhledem k tomu, že v té době ještě neměla ani mobilní telefon a mé telefonní číslo si nepamatovala. Musím však říct, že nebyla z tohoto zážitku ani trochu vylekaná nebo traumatizovaná.
O dva roky později čekala starší dceru další výzva. O prázdninách se z Jeseníku vydala vlakem sama domů. Přestoupit tehdy měla v Olomouci. Víc jak čtyřhodinovou cestu i tentokrát bez potíží zvládla. Mladší dcera tak úspěšná v cestování nebyla, a tak kritika mé osoby na sebe nenechala dlouho čekat. Asi jsem tak nějak naivně doufala, že i mladší dcera bez problémů vždy a včas docestuje tam, kam má. Bohužel opak byl pravdou. V jejím případě cestování tak snadno neprobíhalo. Jednou jí ujel vlak, podruhé ve vlaku usnula a probudila se až o pár zastávek později, než měla, a tak nakonec skončila až v Olomouci, který byl od původního cíle vzdálen asi hodinu. Tam se vlak otočil a o 2 hodiny později ji vysadil, tam kde měl. Ano, i to se může stát. Ne vždy se zadaří. Jednomu z cestovatelských neúspěchů byla shodou nějakých nešťastných okolností svědkem asistentka pedagoga z její třídy, která asi dodnes nechápe, jak nějaká matka může nechat jet své dítě samotné vlakem. Ano, ve škole musím mít po této události „skvělou“ pověst. Na svou obhajobu mohu říct jen to, že u mladší dcery je důvodem jejího cestování vždy nějaký pádný důvod. Většinou to je práce. Ona má ve škole volno a moje dovolená se bohužel nedá natáhnout tak, aby pokryla všechny školní prázdniny a ředitelská volna. Proto jednou za čas musí sednout do vlaku a sama se v osmi letech dopravit k prarodičům, kteří žijí asi 80 km od nás.
