Déjà vu nebo pach spáleniny. Epilepsie u dospělých může začít nenápadně

Epilepsie je onemocnění mozku, které si lidé často spojují s dramatickým obrazem pádu na zem, prudkých křečí a ztráty vědomí. Ve skutečnosti však takto probíhá jen část záchvatů a onemocnění může mít mnohem širší škálu projevů.

Podstatou epilepsie je porucha elektrické aktivity mozku. Nervové buňky spolu běžně komunikují pomocí přesně řízených elektrických signálů, které se neustále vyvažují – některé procesy aktivují, jiné naopak tlumí. Díky této rovnováze funguje mozek stabilně a koordinovaně.

U epilepsie však může dojít k narušení tohoto jemného systému. V určité oblasti mozku nebo v širší nervové síti vznikne náhlá, nadměrná a synchronizovaná aktivita neuronů – obrazně řečeno jakési „přetížení“ nebo „zkrat“. Místo postupného a řízeného přenosu informací se velké množství buněk aktivuje najednou a vytváří abnormální elektrický výboj.

Důležitý je přitom nejen vznik této aktivity, ale i její šíření. Mozek je rozdělen na dvě hemisféry, které spolu intenzivně komunikují prostřednictvím svazku nervových vláken nazývaného corpus callosum (kalózní těleso, můžete vidět v mém příspěvku níže). Právě tato struktura umožňuje, aby se elektrická aktivita šířila z jedné poloviny mozku do druhé. Pokud se epileptický výboj omezí jen na jednu oblast, může zůstat lokální. Pokud se ale rozšíří přes corpus callosum, může zasáhnout obě hemisféry a projevy jsou pak obvykle výraznější.

Zajímavé je, že u některých těžkých forem epilepsie se v minulosti (a ve vybraných případech i dnes) využíval chirurgický zákrok, při kterém dochází k přetětí kalózního tělesa, tedy k přímému přerušení komunikace mezi oběma polovinami mozku. Cílem je právě zabránit šíření epileptické aktivity mezi hemisférami a tím zmírnit průběh záchvatů. Tento přístup dobře ilustruje, jak zásadní roli hraje propojení jednotlivých částí mozku v tom, jak se epilepsie projevuje.

Na úrovni nervových buněk pak zůstává klíčová rovnováha mezi vzrušivými a tlumivými vlivy. Pokud dojde k jejímu narušení, stává se mozková síť náchylnější k náhlé, nekoordinované aktivaci. Ta se může projevit nepravidelně – mozek může dlouho fungovat zcela normálně, a teprve za určitých okolností dojde k překročení prahu, kdy se epileptická aktivita projeví jako záchvat.

Důležité je zdůraznit, že epilepsie není onemocnění omezené na dětský věk. Některé její formy sice začínají už v dětství, ale významná část případů se poprvé projeví až v dospělosti, někdy i bez předchozích neurologických obtíží. Mozek si může vytvořit podmínky pro vznik epileptické aktivity kdykoli během života, pokud dojde k narušení jeho běžného fungování.

Nejde přitom o nic vzácného: roční incidence u dospělých se pohybuje mezi 40 a 70 případy na 100 000 obyvatel, přičemž po 65. roce života dochází k prudkému nárůstu (100 a více).

Na rozdíl od dětí má epilepsie u dospělých často konkrétní příčinu, kterou je potřeba odhalit a řešit. Významnou roli hrají zejména strukturální změny mozku, například následky cévní mozkové příhody. Důležitým rizikovým faktorem jsou také úrazy hlavy, především pokud při nich došlo k poškození mozkové tkáně. Zde je důležité, že záchvaty se přitom mohou objevit i s výrazným časovým odstupem.

Mezi další příčiny patří nádory, které mohou vyvolat epileptické záchvaty tím, že narušují normální strukturu a funkci mozkové tkáně nebo dráždí neurony v okolí, které pak začnou vysílat nadměrné a neřízené signály, což může vést ke vzniku záchvatu.

Dále mohou epilepsii způsobovat zánětlivá onemocnění nervového systému nebo i neurodegenerativní procesy. U části pacientů se však ani při podrobném vyšetření nepodaří jednoznačnou příčinu určit.

U dospělých se epilepsie často neprojevuje dramaticky, ale jako krátké epizody, které se opakují velmi podobným způsobem. Lékaři pro to používají označení „stereotypní“, což znamená, že jednotlivé epizody mají téměř stejný průběh, začátek i konec. Pacienti je proto často popisují jako „pokaždé stejný, zvláštní stav“, který se vrací.

Jednotlivé epizody obvykle trvají jen desítky sekund, maximálně několik minut, a poté odezní. Právě jejich krátké trvání a nenápadnost jsou důvodem, proč mohou zůstat dlouho nerozpoznané.

Typickým příkladem je výrazné déjà vu, které se objevuje náhle a bez zjevné souvislosti s aktuální situací. Na rozdíl od běžného déjà vu bývá intenzivnější, déle trvá a často je spojeno s nepříjemným pocitem nebo zvláštním vnitřním napětím.

Další častou skupinou příznaků jsou smyslové vjemy bez vnějšího podnětu, například náhlé vnímání pachu spáleniny, kouře nebo chemických látek. Tyto pocity vznikají přímo v mozku aktivací čichových center, nikoli skutečným podnětem z okolí, a bývají nápadně podobné a opakují se téměř ve stejné podobě. Často jde právě o tyto „varovné“ pachy, protože jsou evolučně důležité, snadno zapamatovatelné a pevně uložené v paměťových a emočních strukturách mozku.

Epileptická aktivita se může projevit i krátkými poruchami vědomí nebo pozornosti. Člověk na několik sekund přestane reagovat, přeruší činnost nebo ztratí souvislost rozhovoru. Po odeznění epizody si často není jistý, co se stalo, nebo si pamatuje jen útržky.

Především charakter těchto projevů pak souvisí s tím, že diagnóza se často zpožďuje. Epizody jsou krátké, odeznívají samy od sebe a mezi nimi může být člověk bez obtíží. Navíc se snadno zaměňují za běžné stavy, jako je únava, stres nebo psychické přetížení.

Jednorázové, izolované zážitky, jako například občasný pocit déjà vu nebo krátká nepozornost, jsou běžnou součástí života a samy o sobě obvykle neznamenají onemocnění. Důležité je ale všímat si jejich opakování a charakteru.

Pozornost by měla vzbudit zejména situace, kdy se podobné epizody vracejí, mají pokaždé velmi podobný průběh a objevují se náhle, bez zjevné příčiny. Typické také je, že nejsou přímo vázané na konkrétní situaci (například únavu po náročném dni), ale přicházejí zdánlivě „samovolně“. Někteří lidé si navíc mohou všimnout, že epizody mají určitý vnitřní začátek, jakýsi zvláštní pocit nebo varovný signál, který se opakuje.

Dalším důležitým vodítkem je pak samozřejmě reakce okolí. Pokud si blízcí lidé všimnou krátkých „výpadků“, nepřítomnosti nebo změn chování, kterých si sám člověk plně není vědom, je vhodné tomu věnovat pozornost. Právě informace od okolí může být pro lékaře velmi cenná.

V takových případech je vhodné vyhledat neurologické vyšetření. To může pomoci odlišit běžné, neškodné jevy od projevů epileptické aktivity. Součástí vyšetření bývá například podrobné zhodnocení obtíží, neurologické vyšetření a často i EEG, které dokáže zachytit abnormální elektrickou aktivitu mozku.

Pokud se epilepsie potvrdí, je možné zahájit léčbu, která je dnes ve většině případů velmi účinná a dokáže záchvaty výrazně omezit nebo zcela potlačit. Včasná diagnóza tak hraje klíčovou roli nejen pro samotnou léčbu, ale i pro kvalitu života pacienta.

Pokud se vám moje příspěvky líbí, budu rád za sledování také na Instagramu.

Kaur S, Garg R, Aggarwal S, Chawla SPS, Pal R. Adult onset seizures: Clinical, etiological, and radiological profile. J Family Med Prim Care. 2018;7(1):191-197. doi:10.4103/jfmpc.jfmpc_322_16

Peña-Ceballos J, Moloney PB, Choekyi T, Naggar HE, Widdess-Walsh P, Delanty N. The clinical profile of adult-onset idiopathic generalised epilepsy. Seizure. 2025;126:24-31. doi:10.1016/j.seizure.2025.01.024

Thijs RD, Surges R, O'Brien TJ, Sander JW. Epilepsy in adults. Lancet. 2019;393(10172):689-701. doi:10.1016/S0140-6736(18)32596-0