Demence u psů a koček: zvířecí obdoba Alzheimerovy nemoci postihuje i naše mazlíčky

Když člověk žije se psem nebo kočkou dostatečně dlouho, postupně si začne všímat drobných změn, které nejdou snadno pojmenovat. Zvíře, které se doma a v okolí roky pohybovalo naprosto jistě, se najednou zdráhá projít dveřmi nebo vyjít na zahradu. Mazlíček, který vždy přesně věděl, kdy je čas na krmení, najednou působí zmateně. Někdy jde o neklid v noci a nezvyklé zvuky, jindy o zvláštní odtažitost nebo naopak neobvyklé vyžadování pozornosti.

Tyto změny se často vysvětlují jednoduše jako projevy stáří. Podobně jsme ale ještě poměrně nedávno mluvili i o lidech, u nichž dnes víme, že šlo o neurodegenerativní onemocnění. I proto se termín stařecká demence opouští, protože demence není přirozenou součástí stárnutí.

Z pohledu neurovědy je zajímavé, že mozek stárnoucího psa či kočky může vykazovat řadu změn připomínajících procesy známé z Alzheimerovy nemoci u člověka (snímky můžete vidět v mém příspěvku níže). Přestože se tak lidský, psí a kočičí mozek v mnohém liší, základní principy neurodegenerace zůstávají v řadě ohledů stejné, protože některé mechanismy vedoucí k postupnému narušování fungování mozku jsou u savců překvapivě podobné.

Jak jsem již naznačil, nejde tedy jen o prosté opotřebení dané věkem. U části zvířat stojí v pozadí konkrétní biologické změny, které postupně narušují fungování mozkových sítí. U psů mluvíme o kognitivním dysfunkčním syndromu, u koček pak o jeho obdobě. A právě tyto stavy vysvětlují, proč se chování některých zvířat může s věkem tak nápadně proměnit.

Podobnost s Alzheimerovou nemocí

Často se pak nabízí jednoduchá otázka: jde o stejnou chorobu, které u člověka říkáme Alzheimerova nemoc (blíže jsem psal zde)? Když se totiž podíváme na to, co se v mozku skutečně děje, nacházíme řadu společných biologických rysů, které tyto stavy propojují napříč druhy.

Jedním z nich je hromadění bílkoviny amyloidu beta v mozkové tkáni. Tento proces je spojován s narušováním komunikace mezi nervovými buňkami, rozvojem zánětlivých reakcí a postupným zhoršováním fungování mozkových sítí. To vede k tomu, že mozek hůře zpracovává informace a ztrácí schopnost efektivně koordinovat své funkce – jak v myšlení, tak v chování. Právě hromadění amyloidu beta přitom patří k hlavním znakům Alzheimerovy nemoci u člověka a v podobné formě ho pozorujeme i u stárnoucích psů a koček.

Zároveň se ale ukazuje, že podobnost není úplná. U člověka hraje zásadní roli ještě další bílkovina, tau. Ta se uvnitř neuronů patologicky mění a vytváří spletité struktury, které výrazně přispívají k jejich poškození a zániku. Právě rozsáhlá tau patologie je druhým z klíčových znaků Alzheimerovy nemoci u lidí, avšak u psů a koček se tyto změny v takové míře většinou nevyskytují. Jejich mozky tak sdílejí část stejných mechanismů, zejména ty spojené s amyloidem a narušením neuronálních sítí, ale nedochází u nich k plnému obrazu onemocnění tak, jak ho známe u člověka.

Právě tahle kombinace podobností a rozdílů je důvodem, proč jsou tyto stavy z vědeckého pohledu tak zajímavé. Ukazují, které procesy jsou v neurodegeneraci obecné napříč savci, a které jsou naopak typičtější pro lidský mozek.

Odpověď na otázku ohledně podobnosti s Alzheimerovou nemocí by tedy byla, že jde o příbuzné, nikoli však totožné onemocnění.

Kdy si začít všímat změn

První projevy se obvykle neobjeví náhle, ale spíš postupně a nenápadně. Často jde o drobnosti, které si člověk zpočátku snadno vysvětlí jinak – únava, horší sluch, menší zájem o okolí nebo prosté stárnutí. Typicky se změny začínají objevovat ve vyšším věku, u psů často kolem 9–10 let (u menších plemen později, u velkých dříve), u koček zhruba od 10–12 let, ale individuální rozdíly jsou velké.

Důležité je hlavně to, že se začne měnit dlouhodobě zaběhnutý vzorec chování. Zvíře, které celý život dobře znalo domov a okolí, se najednou začne občas ztrácet i ve všedních situacích. To, co bylo dřív úplně samozřejmé, najednou přestává fungovat, a právě tyto drobné, ale opakující se změny bývají často prvním signálem, že nejde jen o běžné potíže související se stárnutím.

Co může pomoci

Dobrá zpráva je, že i když jde o procesy v mozku, neznamená to, že se s tím nedá nic dělat. Cílem pak není změny zastavit (to bohužel neumíme ani u lidí), ale zpomalit jejich průběh a hlavně zlepšit kvalitu života zvířete.

Pro mozek, který už hůře zpracovává nové informace, hraje velkou roli pravidelnost. Stabilní denní režim, předvídatelné krmení, klidné prostředí (méně přesunů) a minimum zbytečných změn jsou proto zásadní. Pomáhají zvířeti ukotvit se v prostředí, které dobře zná, a snižují míru prožívané nejistoty.

Vedle režimových opatření lze u některých zvířat využít také veterinární léčbu zaměřenou na zmírnění příznaků a podporu mozkových funkcí. Využívají se speciální diety, doplňky stravy zaměřené na podporu mozkových funkcí i některé léky, které ovlivňují přenos signálů mezi neurony. Nejde o zázračné řešení, ale v řadě případů mohou zpomalit průběh onemocnění a zmírnit jeho projevy.

Přínosná může být i jemná mentální stimulace. Jednoduché hry, například hledání pamlsků nebo jiné aktivity se zapojením čichu, pomáhají udržovat mozek aktivní, aniž by ho přetěžovaly. Důležitý je také pohyb, protože pravidelná, přiměřená aktivita podporuje prokrvení mozku i celkovou kondici, i když už zvíře není tak výkonné jako dřív.

A konečně je tu samozřejmě přístup samotného majitele. Klid, trpělivost a zachování známých rituálů často udělají víc, než by se na první pohled zdálo. I když se mozek mění, zvíře stále vnímá jistotu a vztah, na který bylo celý život zvyklé.

Kdy navštívit veterináře

Na tomto místě je důležité říct, že ne každá změna chování u staršího zvířete znamená neurodegenerativní onemocnění. Přesto ale existují situace, kdy je vhodné zpozornět, nečekat na další zhoršení a vyhledat veterináře.

Důležitým vodítkem jsou postupně se zhoršující změny, které začínají zasahovat do běžného každodenního života zvířete. Například když se opakovaně ztrácí v domácnosti, výrazně se mění jeho spánkový rytmus nebo přestává reagovat na naučené podněty, které pro něj dříve byly samozřejmé (a přitom netrpí poruchou sluchu).

Podobné projevy je zároveň vždy potřeba odlišit od jiných příčin. Změny chování mohou způsobit také bolest, poruchy zraku nebo sluchu, hormonální onemocnění či choroby vnitřních orgánů, které má vždy smysl cíleně vyloučit.

Vyšetření u veterináře tak není jen o potvrzení diagnózy, ale především o tom, že některé z těchto stavů lze částečně léčit nebo alespoň dobře ovlivnit. Čím dříve se problém začne řešit, tím lépe je pak možné přizpůsobit péči i prostředí tak, abychom zvířeti ulevili.

Závěrem

Sledovat, jak se mění chování stárnoucího psa nebo kočky, není pro majitele jednoduché. Často v tom bývá směs nejistoty, obav i tendence všechno svést na věk, protože je to vlastně snazší.

Možná ale pomáhá dívat se na tyto změny jinak. Ne jako na něco náhodného nebo jen jako na stáří, ale jako na něco, co má svou jasnou biologickou příčinu. Člověk pak tolik netápe a lépe rozumí tomu, co se se zvířetem děje. Protože ačkoli tyto změny neumíme zastavit, můžeme výrazně ovlivnit to, jak je zvíře prožije.

A trochu s nadsázkou se dá říct, že majitelé želv nebo papoušků mají v tomhle ohledu jistou výhodu, protože jejich mazlíčci tu bývají dost dlouho na to, aby přežili i několik lidských generací.

Pokud se vám moje příspěvky líbí, budu rád za sledování také na Instagramu.

Fiock KL, Smith JD, Crary JF, Hefti MM. β-amyloid and tau pathology in the aging feline brain. J Comp Neurol. 2020;528(1):108-113. doi:10.1002/cne.24741

Prpar Mihevc S, Majdič G. Canine Cognitive Dysfunction and Alzheimer's Disease - Two Facets of the Same Disease?. Front Neurosci. 2019;13:604. Published 2019 Jun 12. doi:10.3389/fnins.2019.00604

Takahashi K, Chambers JK, Takaichi Y, Uchida K. Different Aβ43 deposition patterns in the brains of aged dogs, sea lions, and cats. J Vet Med Sci. 2022;84(12):1563-1573. doi:10.1292/jvms.22-0386