Jak začíná Parkinsonova nemoc: poruchy čichu a živé sny jako první varovné příznaky

Když herec Michael J. Fox veřejně oznámil, že trpí Parkinsonovou nemocí, pro mnoho lidí to byl šok. Většina veřejnosti si totiž tuto nemoc spojuje hlavně s třesem a vysokým věkem, zatímco Foxovi bylo v době prvních příznaků teprve kolem třiceti let. Jeho netypický případ připomněl, že Parkinsonova nemoc není jen „stařecký třes“, ale složité onemocnění mozku, které může mít velmi dlouhý a nenápadný začátek.

Zároveň počet lidí s Parkinsonovou nemocí od 90. let 20. století celosvětově výrazně narůstá a trend dále pokračuje. Roční incidence ve vyšších věkových skupinách dosahuje až okolo 50 případů na 100 000 obyvatel, přičemž tento nárůst nelze plně vysvětlit pouze stárnutím populace. Přesné příčiny tohoto zvýšení stále neznáme a zkoumají se zejména vlivy prostředí a dlouhodobé expozice různým chemickým látkám.

Parkinsonova nemoc je neurodegenerativní onemocnění, při kterém postupně zanikají neurony v hlubokých strukturách mozku, zejména v oblasti zvané substantia nigra (černá hmota), kterou můžete vidět v mém příspěvku níže.

Tato část mozku hraje klíčovou roli v řízení pohybu, i když sama svaly přímo neovládá. Spíše pomáhá mozku jemně regulovat jejich aktivitu tak, aby pohyby byly plynulé a přesné. Když neurony v této oblasti ubývají, mozek postupně ztrácí schopnost tuto jemnou regulační kontrolu udržet, což vede k typickým poruchám pohybu.

U Parkinsonovy nemoci však nejde jen o úbytek neuronů. V nervových buňkách i jejich propojeních se zároveň hromadí patologická bílkovina zvaná α-synuklein, která narušuje jejich funkci a postupně přispívá k jejich zániku. Tyto změny mohou probíhat delší dobu skrytě a nejsou omezené jen na tuto jednu oblast mozku, ale mohou zasahovat i další části nervového systému.

Klíčovou roli zde hraje dopamin, neurotransmiter, který v mozku přenáší signály mezi nervovými buňkami. Ten produkují právě neurony v černé hmotě a uvolňují do nervových okruhů, které řídí pohyb. Dopamin v těchto okruzích funguje jako klíčový regulátor – pomáhá vyvažovat a koordinovat signály, které určují, jak plynulý a přesný bude pohyb. Když dopaminu ubývá, tato regulační rovnováha přestává fungovat a výsledkem je typické zpomalení pohybů, ztuhlost a další motorické příznaky.

Dopamin ale nesouvisí jen s pohybem. Podílí se také na tom, jak člověk prožívá motivaci, energii, radost nebo odměnu. Ovlivňuje soustředění, psychomotorické tempo i celkovou duševní aktivitu. Proto se při jeho nedostatku mohou kromě pohybových příznaků objevovat i změny nálady, motivace nebo celkové duševní výkonnosti. V pozdějších stadiích může nemoc u části pacientů zasahovat také kognitivní funkce a postupně vést k rozvoji demence spojené s Parkinsonovou nemocí.

Důležité ale je, že tento proces probíhá velmi pomalu. Mozek má značnou funkční rezervu, takže dlouhou dobu dokáže ztrátu buněk kompenzovat. První nápadné příznaky se proto objevují až ve chvíli, kdy je část této kompenzace vyčerpána, což je často až po letech od skutečného začátku onemocnění. A teprve tehdy se nemoc začne projevovat navenek třesem, zpomalením pohybů nebo svalovou ztuhlostí.

Než se tedy objeví potíže s pohybem, probíhají v nervové soustavě už delší dobu změny, které se mohou projevit i mimo oblast řízení pohybu a zasahovat tak i další funkce mozku a autonomní řízení těla. Tyto projevy bývají většinou nenápadné a nespecifické, takže si je lidé s neurologickým onemocněním obvykle vůbec nespojí.

Jedním z nejčastějších časných projevů je postupné zhoršování čichu. Nejde o náhlou ztrátu, ale o pomalé zhoršování schopnosti vnímat pachy. Člověk si toho často všimne až zpětně, například když přestane cítit vůně, které dříve vnímal automaticky.

Tento příznak bývá matoucí, protože nemá nic společného s pohybem a lidé ho často přisuzují chronické rýmě, věku nebo prodělanému onemocnění COVID-19.

Dalším častým časným příznakem Parkinsonovy nemoci jsou poruchy spánku, zejména tzv. porucha REM spánku. V této fázi běžně probíhá snění a zdravý mozek zároveň utlumuje svalovou aktivitu, abychom snové pohyby neprováděli ve skutečnosti. Mozek tak sice aktivně vytváří motorické příkazy, ale svaly jsou blokované.

U některých lidí s Parkinsonovou nemocí však tato ochranná blokace nefunguje správně. Spící člověk pak může během snu mluvit, křičet, prudce se pohybovat nebo napodobovat děje ze snu pohyby rukou a nohou. Někdy může dojít i k nechtěnému poranění partnera či samotného pacienta.

Tato porucha se může objevit mnoho let před typickými motorickými příznaky Parkinsonovy nemoci, jako je zpomalení pohybů nebo třes. Proto je dnes považována za jeden z důležitých časných signálů změn v nervovém systému.

Zde je důležité zdůraznit, že výskyt této poruchy neznamená, že člověk má nebo určitě v budoucnu dostane Parkinsonovu nemoc. Jde pouze o jeden z rizikových (prodromálních) příznaků, který může být spojen s vyšším rizikem některých neurodegenerativních onemocnění, ale u části lidí se Parkinsonova nemoc nikdy nerozvine.

Méně známým, ale poměrně častým příznakem Parkinsonovy nemoci mohou být změny v činnosti trávicího traktu, zejména pak dlouhodobá zácpa. Střeva mají vlastní nervovou síť (tzv. enterický nervový systém), která je řízena a propojena s mozkem pomocí autonomního nervového systému. V těchto nervových strukturách se také může hromadit v úvodu zmíněný α-synuklein, který narušuje jejich správnou funkci, což může vést ke zpomalení střevní činnosti.

U některých lidí se v časných stadiích onemocnění může objevit pokles motivace, zpomalení psychické aktivity nebo zvýšená úzkostnost. Nejde nutně o depresi v klasickém smyslu, ale spíše o jemnou změnu v oblasti vnitřní motivace a celkové duševní energie.

Tyto projevy souvisejí se změnami v chemii mozku, hlavně v systémech, které pracují s dopaminem. Dopamin ovlivňuje nejen pohyb, ale také motivaci, emoční stabilitu a to, jak člověk prožívá odměnu a radost.

Jak nemoc postupuje dál, tyto nenápadné změny se začínají postupně kombinovat s poruchou řízení pohybu. Mozek už nedokáže dostatečně kompenzovat úbytek nervových buněk v oblastech řízení motoriky, a proto se objevují první zjevné pohybové příznaky.

Zpočátku mohou být velmi jemné – například menší obratnost při běžných činnostech, pomalejší reakce nebo drobné změny v koordinaci. Postupně se ale zpomalení stává výraznější a začíná ovlivňovat každodenní fungování.

Typické je, že jednoduché úkony, které dříve probíhaly automaticky, vyžadují více času a soustředění. Člověk si toho může všimnout třeba při psaní, oblékání nebo při chůzi, která se postupně stává kratší a méně plynulá.

S přibývajícím postižením se může objevit i ztuhlost svalů a třes, který je u Parkinsonovy nemoci pro veřejnost asi nejznámějším příznakem. Ten se často objevuje v klidu, a naopak se při provádění vědomého pohybu se zmírňuje.

Důležité ale je, že všechny tyto projevy jsou plynulým pokračováním procesu, který v mozku probíhal už po řadu let předtím. Právě proto může být nemoc zpočátku tak obtížně rozpoznatelná – její začátek je plíživý a projevy se postupně skládají do celkového obrazu.

Stanovení diagnózy Parkinsonovy nemoci není založené na jednom konkrétním testu. Lékař ji určuje především podle klinického obrazu – tedy podle toho, jaké příznaky má pacient a jak se v čase vyvíjejí.

Důležitá je kombinace typických motorických projevů, jako je zpomalení pohybů, svalová ztuhlost a klidový třes. Lékař se zároveň ptá na další příznaky, které se mohly objevit dříve a které jsem popsal výše – například poruchy spánku, zhoršení čichu nebo změny nálady.

V některých případech se používají zobrazovací metody mozku nebo specializovaná vyšetření, která pomáhají vyloučit jiná onemocnění s podobnými projevy. Diagnóza je ale ve většině případů výsledkem pečlivého neurologického vyšetření a dlouhodobějšího sledování pacienta.

I když Parkinsonovu nemoc zatím neumíme vyléčit, existuje řada způsobů, jak její příznaky výrazně zmírnit a zlepšit kvalitu života pacienta.

Základem léčby jsou léky, které zvyšují dostupnost dopaminu v mozku nebo napodobují jeho účinek v nervových okruzích. Nejznámějším lékem je levodopa, která se v mozku přeměňuje na dopamin a pomáhá zlepšit pohybové schopnosti, zejména zpomalení pohybů a ztuhlost. Další léky mohou buď napodobovat účinek dopaminu, nebo zpomalovat jeho odbourávání, a používají se samostatně či v kombinaci podle stádia onemocnění.

Velmi důležitou součástí léčby je také rehabilitace – pravidelný pohyb, fyzioterapie a cvičení pomáhají udržet co nejlepší pohyblivost a zpomalit zhoršování hybnosti. Logopedie může pomoci při potížích s řečí a polykáním.

U některých pacientů, zejména v pokročilejších stadiích, přichází v úvahu i chirurgická léčba, například hluboká mozková stimulace, při které elektrody v mozku ovlivňují aktivitu nervových okruhů odpovědných za řízení pohybu a mohou výrazně zmírnit příznaky.

Cílem celé léčby není nemoc vyléčit, ale co nejdéle udržet pacienta v nejlepší možné funkční kondici a umožnit mu plnohodnotný život.

Pokud se vám moje příspěvky líbí, budu rád za sledování také na Instagramu.

Morris HR, Spillantini MG, Sue CM, Williams-Gray CH. The pathogenesis of Parkinson's disease. Lancet. 2024;403(10423):293-304. doi:10.1016/S0140-6736(23)01478-2

Rawls A, Okun MS. Parkinson Disease. Continuum (Minneap Minn). 2025;31(4):930-955. doi:10.1212/cont.0000000000001593

Zafar S, Lui F, Yaddanapudi SS. Parkinson Disease. In: StatPearls. Treasure Island (FL): StatPearls Publishing; September 15, 2025.